Při nalezení společného tématu se cítíme přijímaní

(Ukázka ze sedmé kapitoly "Klíče k naplněnému životu" - SROVNÁVÁNÍ.)

Abychom se v přítomnosti druhé osoby necítili poníženi, hledáme s ní SPOLEČNOU ŘEČ. Pokud někdo zastává stejné názory a POSTOJE jako my, cítíme se vnitřně konečně PŘIJÍMANÍ. Jako bychom ožili a oddychli si - konečně je tu někdo, kdo vnímá svět stejně jako my. Nebo alespoň nějakou oblast nebo téma. 

Díky našemu systému hodnocení je nám takový člověk SYMPATICKÝ. Jenže to není opět nic jiného, než pokračování v naší vnitřní hře na dobré a špatné lidi. Při troše šikovnosti nás dotyčný může velmi snadno oblbnout a vetřít se tak do naší přízně, aniž by to musel být rovnou sňatkový podvodník. 

Podvědomě chceme být především UJIŠŤOVÁNI, že jsme dobrým člověkem. A když má někdo stejné vnímání nějakého tématu, jsme vnitřně šťastní. Cítíme se PŘIJÍMÁNI.

Je to však velmi falešný pocit štěstí. Je totiž dán PODMÍNKOU, že daný člověk říká, dělá nebo reprezentuje to, co VYHODNOCUJEME za dobré - přijatelné.

Kdyby dotyčný třeba jen vyslovil NÁZOR, s nímž se neztotožňujeme, pak bychom rázem nasadili FILTR NEPŘIJETÍ. Síla tohoto filtru by odpovídala míře důležitosti, jakou danému názoru vnitřně dáváme. Zda se týká něčeho zásadního či třeba bolestivého. 

Stačí jeden názor a ze sympaťáka je rázem pitomec, který v naších očích klesl. Takto dokážeme my lidé být povrchní, zaujatí a ovlivnitelní… Je to ale náš vývoj, kterým toto vše postupně překonáme.

Za tímto chováním nestojí nic jiného než STRACH, že sami budeme srovnáváni a posuzováni. Ba co víc, že nás někdo vyhodnotí negativně. Proto se snažíme být skvělí, hodní, milí, usměvaví a říkat to, co by mohlo být druhou stranou vnímáno nejlépe. Na stejnou otázku tak různým lidem odpovídáme různě. Nevyjadřujeme sami sebe, ale své domněnky, co by nám mohlo přihrát u dotyčného kladné body.