Strach se umí skvěle maskovat. Klidně i za lásku. Řeknete: "Mám o tebe strach." A myslíte si, že vyjadřujete dotyčnému lásku. Bojíte se o něj, protože jej milujete… Jenže to není láska. To je strach.
Hodně se mluví či píše o přítomném okamžiku. Nelítat myšlenkami do minulosti, budoucnosti nebo na jiné místo, než na kterém se právě nacházíme. Být tady a teď a ne jinde. Jenže...
Ach ten fotbal… Zase je to tady… Pár psychicky nedospělých lidí vtrhne na hřiště. A rozpoutají peklo nejen na hřišti… Dostanou se do NERVOVÉ SOUSTAVY milionu dalších fotbalových fanoušků…
Zvykli jsme si, že nás pořád někdo tahá dolů. Díky tomu čekáme, že nás někdo jiný zase vytáhne nahoru. A ono nic…
Co je náš život? Prožitek pocitů. Pokud své pocity milujeme, milujeme život. Pokud s některými bojujeme, vnímáme i život jako boj.
Věříme tomu, že když si budeme připomínat hrůzy druhé světové války, že to je DOBŘE. Že lidé alespoň NEZAPOMENOU… Že to je pro lidstvo varování, aby se nic podobného neopakovalo.
Někteří se baví tím, že dávají AI nesmyslné zadání. A pak mají radost, že dostanou nesmyslnou odpověď. Takhle přesně funguje lidské ego. Neděláme to, co dává smysl.
Učili nás vnímat lidské tělo jako hmotu. Pojmenovat jeho orgány a funkce. Rozumět, k čemu co slouží a jak to pracuje. Prostě klasické lidské ego, které chce všemu rozumět. Jenže ono ego nemá cit. Možná rozumí, ale necítí.
Myslíte si, že druhého milujete, když se o něj strachujete a staráte? Že to je projev lásky? Uvědomte si, co je to láska. Co cítíte, když něco nebo někoho milujete. A co cítíte, když se bojíte. Je to rozdíl, že?
