Někteří se baví tím, že dávají AI nesmyslné zadání. A pak mají radost, že dostanou nesmyslnou odpověď. Takhle přesně funguje lidské ego. Neděláme to, co dává smysl.
Učili nás vnímat lidské tělo jako hmotu. Pojmenovat jeho orgány a funkce. Rozumět, k čemu co slouží a jak to pracuje. Prostě klasické lidské ego, které chce všemu rozumět. Jenže ono ego nemá cit. Možná rozumí, ale necítí.
Myslíte si, že druhého milujete, když se o něj strachujete a staráte? Že to je projev lásky? Uvědomte si, co je to láska. Co cítíte, když něco nebo někoho milujete. A co cítíte, když se bojíte. Je to rozdíl, že?
Když někdo lže, je to jeho rozhodnutí... Jakmile v sobě připustíme tuto jednoduchou věc, ohromně to přispěje našemu vnitřnímu klidu.
Spousta lidí má ohromný strach z kritiky. Ba co víc, neuvědomují si to. Prostě si žijí a chovají se tak, jak je jim blízké. Netuší, že jejich jednání je podbarveno strachem.
Jistě to znáte také. Mysl se zacyklí na nějakém tématu a my ten kolovrátek nedokážeme zastavit. Pořád dokola se objevují ty samé otázky, ten samý strach, ta samá rozčarovanost.
Když se nám na druhých něco nelíbí, odsuzujeme je. Není třeba je odsuzovat. Stačí si všímat, co se NÁM NELÍBÍ. Všímat si sebe sama. Neodsuzovat druhé za to, že NÁM se něco nelíbí. Jsme to my sami, kdo prožívá NELIBOST.
Co se mi osvědčuje? Velmi dbám na to, čemu věnuji svou POZORNOST. Co neovlivním, to beru takové, jaké to je. Bez potřeby to NEGATIVNĚ HODNOTIT.
