Není třeba svou minulost stále vláčet s sebou jako závaží

Mnoho lidí používá minulost jako VÝMLUVU, proč se nacházejí tam, kde se nacházejí. Výmluvu, proč se nemohou mít lépe, proč nemohou žít lepší život. Minulost se za nimi táhne doslova jako smrad.

Je to jako batoh plný šutrů, s nímž se stále vlečou a nechápou, že ho nést nemusí. Že se stačí zastavit a nahlédnout do toho batohu a všechny zátěže z minulosti odházet. Až takhle triviální to často je!

Batoh je jistě dobrou metaforou pro naši minulost. Naše mysl si tak dovede snáze představit, jak se nás minulost drží a jak nás její tíha může táhnout dolů. A stejně jako v případě těžkého batohu, také emoční tíha minulosti se promítá nejen do našeho myšlení a jednání, ale i do celkového držení těla, rovnosti zad, sklonu hlavy, výrazu obličeje, tvorby vrásek apod. 

Jakmile si toto závaží uvědomíte sami u sebe, budete vůči sobě mnohem vnímavější. A budete i vnímavější vůči břemenům druhých lidí. Mnohdy totiž stačí se pozorně dívat nebo naslouchat a hned navnímáte, že nejsou zlí, divní nebo vystrašení. Že zkrátka mají pořádně "naloženo". 

Ať už jste měli minulost sebešílenější či sebehorší, je to pryč. Je to uzavřeno. Není třeba to s sebou dál vláčet. 

Je úplně jedno, jaké karty Vám byly rozdány. Hra ještě neskončila, tak proč si ji kazit poraženeckou náladou? Jiní hráči dokázali vyhrát s daleko horšími kartami. Kdybyste jim viděli přes rameno, možná byste ty svoje brali všemi deseti. Jenomže ono je snazší se srovnávat s těmi, co mají karty lepší.

(Kompletní text najdete v "Klíči k naplněnému životu".