Nedává smysl věnovat energii něčemu, co mě táhne dolů

Dodnes si pamatuji okamžik, kdy jsem si uvědomil, že sledování televizního zpravodajství je tak depresivní záležitost, že fakt nemám zapotřebí tomu věnovat svou energii. Ze dne na den jsem se rozhodl, že už to sledovat nebudu. Byla to obrovská úleva. 

Když jsem po čase viděl jen pár minut televizních zpráv, byl jsem sám překvapený, jak těžkou energii z nich vnímám. Jak i pouhá intonace hlasu reportérů a moderátorů tlačí diváky do negativních pocitů, co se to zase strašlivého událo. Přišlo mi rázem úplně absurdní si takovou emoční manipulaci pouštět do života třeba jen na chvíli. 

Jakmile jsem si dovolil z toho vystoupit, byl jsem schopen to vidět z odstupu, jak to doslova z lidí ždíme energii a tahá do depresí. Je to stejné, jako když fandíte oblíbenému fotbalovému klubu a prožíváte jeho zápasy a výsledky. Když ale přestanete fotbal řešit, už do toho nejste emočně vtaženi a vidíte to úplně jinak. 

Dnes už není šance, abych si pustil třeba nějakou politickou debatu. Stačí pár slov z úst politika a okamžitě vnímám tu falešnou hru jeho ega. Dříve mě to ještě dráždilo, dnes už to se mnou nic nedělá. Zbavil jsem se potřeby to posuzovat negativně a plně respektuji, že se lidé v určité fázi svého života nechají politikou či zpravodajstvím pohltit a nejsou schopni z toho emočně vystoupit. Sám jsem si dříve myslel, že sledovat zprávy je normální, že to dělá každý. Tím jsem se nevědomky řídil a ani mě nenapadlo, že by to mohlo jít jinak. 

Dnes mne fascinuje pozorovat, jak přibývá lidí, kteří se od tohoto zlozvyku už distancují a jednoduše si to do života nepustí. A zpravodajské stanice i weby už to pomalu začínají pociťovat. Věřím, že je to jen otázka času, kdy pochopí, že už tyhle triky fungují na stále menší skupinu lidí a že je čas změnit rétoriku. Že je čas neukazovat svět jenom z té temné strany, protože má i světlé stránky.