Ptáte se: Jak vypnout hlavu, když pořád přemýšlím?

Toto je velmi časté téma, které trápí mnoho lidí. Naše myšlenky se staly tak nedílnou součástí našich životů, až jich někdy máme tak akorát dost. Tedy zvláště tehdy, kdy neustále vytahují témata, která nás tahají dolů. Témata, která bychom rádi měli vyřešená a uzavřená, ale mysl je neustále oživuje. 

Ať už jsou pohnutky mysli jakékoli, pro nás je zásadní jedna věc - neztotožňovat se s našimi myšlenkami. Uvědomit si, že myšlenky se dějí samy. Že to nejsme my, kdo myslí. My jsme ten, kdo mysl pozoruje. Nemusíme s jejími názory souhlasit ani s nimi zápasit. 

Pokud by nám běhaly hlavou samé krásné myšlenky, zřejmě bychom neměli potřebu je odhánět. Naše nelibost zjevně souvisí s tím, že některé myšlenky považujeme za nežádoucí - nechtěné. Dáváme jim tak sílu, tahat nás dolů. 

Kdybychom se na ně dívali s odstupem (tedy neosobně), brali bychom je bez emocí. Tedy jako běžná slova a věty, které nemají žádnou váhu. My jim však přisuzujeme váhu - dáváme jim energii nelibosti. Dolů nás tedy netahají myšlenky, ale naše nelibost. Náš nesouhlas s nimi. Naše nepřijetí. Náš vnitřní boj.

Pokud se dokážeme na myšlenky dívat jako na nezávislé objekty, jsme volní. 

Líbí se mi přirovnání k obloze. My jsme oblohou a myšlenky jsou jako mraky. Nijak se nás nedotýkají, nemusíme se jimi cítit ohroženi. Není třeba je odhánět. Ničemu nevadí. Stačí je pozorovat, protože jak přišly, tak také odejdou. Naše nelibost jim dává energii a tím se jich doslova chytáme. Jako bychom je nechtěli nechat odplout.

Pokud si myšlenky budeme uvědomovat, osvobozujeme se od jejich vlivu. Nemá smysl s nimi zápasit. Je to podobné, jako byste zápasili se svým sluchem, že něco slyší. Nebo se svým zrakem, co to vidí. 

Každá součást našeho těla má nějakou funkci a tu plní. Pokud v sobě krmíme přijetí a lásku, vše šlape na jedničku. Pokud ale máme někde odpor, projevuje se to na fyzickém, emocionálním i mentálním těle. Náš odpor k nějakým myšlenkám je projevem nějakého strachu, který je propleten také s tělem fyzickým a emocionálním. Zápas s našimi myšlenkami tak krmí nějaký náš nevědomý strach. 

Pokud naše myšlenky například někoho kritizují, je to únik od nějaké formy nepřijetí sebe sama. Abychom nečelili drsné pravdě o nás samých, je naše pozornost odvedena na vnější svět, zde konkrétně na jiného člověka. Náš imunitní systém nás tím doslova chrání, abychom necítili vlastní vnitřní bolest. 

Vědomý člověk se této bolesti nevyhýbá a naopak je otevřen tomu, ji transformovat. Přetavit své vlastní stíny do energie přijetí sebe sama. Nesvádět své pocity na kohokoliv druhého či na jiné okolnosti. Jsou to naše pocity a vnější svět je naopak dokonalým zrcadlem našeho vlastního strachu. Máme strach, že nebudeme od života dostávat dost lásky, a proto se snažíme si ji zasloužit. Nasazujeme si různé společenské masky, abychom se vyhnuli bolesti z nepřijetí. 

Vědomé pozorování našich myšlenek způsobí, že se necítíme jako oběť. Nejsme do myšlenek vtaženi, protože jim nedáváme emoce. Jen je pozorujeme. A pozorovatel nepotřebuje zasahovat. Nepotřebuje nikoho označovat za viníka vlastních pocitů, protože se nenechá myšlenkami tahat do nízkých vibrací.