Jak mám projevit sebe sama? Co to vlastně znamená?

Vaše otázka: "Často slýchám rady typu ´buď sama sebou´. Jak přesně je to myšleno? Co přesně to znamená? Mám pocit, že jsem sama sebou, akorát jsem třeba nejistá, smutná, unavená atd. Mám být v tu chvíli jiná? To už bych nebyla sama sebou… Nebo to znamená být maximálně upřímná? Říkat každému to, co si o něm myslím? Jenže pak hrozí, že si tím spoustu lidí od sebe jen odeženu…"

Odpověď: 
Po pravdě řečeno - málokdo je dnes skutečně sám sebou. Prošli jsme totiž výchovou, kde nás pořád nějaká nadřazená autorita ladila do své vlastní představy. A my tak čelili mnoha vnějším tlakům, jací vlastně máme být. O naše potřeby se nikdo moc nezajímal, takže jsme se od nich více či méně odpojili. 

Žijeme tak v neustálém vnitřním napětí, zda je naše chování pro okolí dost dobré. Jako by i v dospělosti nad námi pořád stál onen přísný táta, máma nebo učitel a my kličkujeme mezi jejich umravňujícími povely a tím, co skutečně cítíme, že chceme žít. 

V dětství jsme byli vystaveni neustálému hodnocení, co je špatně a co dobře. Snažili jsme se vyhovět dospělým, aby nás měli rádi. Báli jsme se jejich trestu, a to nejen toho fyzického, ale i toho psychického ve formě nepřijetí, odmítnutí, ponížení apod. Naučili jsme se rozlišovat, za co se dočkáme pochvaly a kdy nám hrozí trest.

Nebyla to láska bezpodmínečná, ale naopak plná podmínek. My pak často celý život plníme tyto převzaté podmínky, od nichž podvědomě očekáváme pocit lásky a přijetí. Kdesi uvnitř tedy zároveň jdeme za láskou a zároveň utíkáme před tím bolavým. Ale to paradoxně dává tomu lidskému životu unikátní dynamiku.

Někdo si tak prošel rodinou, kde ona hra na výchovu měla jasná pravidla "ověřená generacemi". Jiný žil doslova v emočním chaosu, kdy se nemohl na nic spolehnout. Trest mohl přijít prakticky kdykoliv. Co bylo včera v pohodě, je dnes terčem nelibosti. Stačilo, aby rodič měl špatnou náladu, kterou jsme ani nemuseli zavinit my.

Život v tomto ohledu nabízí spoustu variant, protože toto naše naprogramování v sobě nese nespočet různých vlivů a souvislostí. Naučili jsme se chovat tak, aby nás to co nejméně bolelo. Zároveň vnímáme, že chceme žít v radosti, tedy cítit lásku. 

Jenže o ní máme každý úplně jiné představy. V zásadě ale takové, že si ji musíme zasloužit. Že se máme chovat podle toho, co druzí oceňují. Pak jsme jimi milováni, uznáváni a přijímáni. Nebo nás alespoň nešikanují svými emočními výbuchy a my tak máme vytoužený vnitřní klid.

Ve skutečnosti jsme to my sami, kdo má v prvé řadě milovat a přijímat sebe sama se vším, co k nám patří. Se všemi našimi stránkami, povahovými rysy, fyzickým vzhledem apod. Jen tak budeme schopni cítit lásku i vůči druhým lidem, protože nás nebude ovládat strach, že pro ně nejsme dost dobří. 

Jakmile víme, jací jsme a máme se v této verzi rádi, slova a činy druhých lidí vůči nám se nedotýkají žádného našeho bolavého místečka. Žádného strachu z nepřijetí. Necítíme se jejich názory ohroženi a chápeme, že jde o jejich názory. Ne o vyjádření naší skutečné kvality či společenské hodnoty. 

Řada lidí si na kritiku vlastních kvalit tak zvykla, že když nepřichází zvenku od druhých lidí, dávají si ji sami. V mnoha oblastech si tak nepřipadají dostateční. V něčem by rádi byli lepší, jinde zas cítí, že by měli ubrat. Že tato stránka jejich osobnosti někoho dráždí a něčemu lepšímu překáží. Vidí na sobě především chyby a nedostatky, protože v tomto režimu funguje nejen mnoho rodin, ale i vzdělávací školský systém. Ten je založen na strašení chybami a známkami, potažmo na neustálém hodnocení a srovnávání. 

Pokud si ale sami uvědomujeme svou vlastní hodnotu a nejsme vykrmeni pochybnostmi, pak nemáme potřebu se ladit do cizích představ, jen aby nám někdo něco nevytkl, nezesměšnil nás nebo neurazil. Když to vnitřně nedovolíme, nemůžeme to doslova zažít. Necítíme se nikým poníženi nebo třeba odmítnuti, protože si uvědomujeme vlastní sebehodnotu, kterou cizí názor nemůže zpochybnit zraňujícím způsobem. 

Nemusíme přitom sebe sama považovat za dokonalé. To vůbec ne. Jen to ale nevnímáme jako svou slabost nebo nevýhodu. Jsme to zkrátka my. Onu "slabou stránku" si plně uvědomujeme. Buď ji s láskou přijímáme, nebo je dokonce hnacím motorem pro naše životní kroky. Nehledě na to, že co je pro jednoho slabost, to při jiném úhlu pohledu může být přednost. Záleží, jaký úhel pohledu si sami zvolíme.

Jakmile si člověk plně uvědomuje sebe sama a je autentický, pak není ovládán strachem. Zná své hranice a svou osobnost natolik jasně, že se nenechá vtáhnout do ničeho, co by neodpovídalo jeho nastavení. 

Pro takového člověka je snazší milovat i druhé lidi takové, jací jsou, protože do nich neprojektuje své strachy a představy. Vnímá je s minimálním zapojením ega. Tedy nikoliv skrz osobní hodnocení, jací ti lidé jsou. Je pozorovatelem života a ne přísným soudcem, jenž by měl potřebu lidi kolem sebe měnit, aby se cítil milován. 

Neutíká před vlastní nespokojeností, protože je ztělesněním spokojenosti. Nemá potřebu vyhledávat ty, kteří mu projeví náklonnost a respekt, protože v této energii je zabydlený neustále. Jakmile odpadá "potřeba", stává se z toho přirozená součást jeho života. 

Je mu jasné, že někoho může jeho opravdovost dráždit, zatímco pro druhé je velkým magnetem právě proto, že takový člověk nemá potřebu vás měnit nebo zraňovat. Necítíte z něj tlak a naopak máte pocit, že konečně i vy můžete být sami sebou. Necítíte se souzeni, protože souzeni skutečně nejste. Jste vnímáni.

Pro mnoho lidí je toto nepředstavitelný stav. Nevědomky dáváme druhým lidem moc, aby rozhodovali o tom, jak se cítíme. Pokud máme o sobě vnitřní pochybnosti, mohou se jich snadno dotknout a my se pak cítíme zraněni. Pokud naopak vyzdvihnou něco, kde toužíme po větším uznání, naše energie po takové pochvale roste a zažíváme onen vyhlížený pocit lásky a přijetí. 

Jsme to ale my, kdo má přijímat a milovat. Sebe i druhé. Takové, jací jsou. V tu chvíli nelétáte energií nahoru a dolů podle toho, jak se k vám okolí nebo životní okolnosti zachovají. Neumenšujete se, ani se přehnaným úsilím nesnažíte o dosažení pocitu lásky. Už ji totiž cítíte jenom tím, že jste. Bez podmínek.

O tom je celá ta hra… Pod nánosy cizích názorů najít sebe sama. Pochopit, že nemusíme druhé přesvědčovat o tom, jací jsme. Nemusíme se ani bát, zda jsme dostateční a zda nebudeme kritizovaní či s někým srovnávaní. Uvědomujeme si svou jedinečnost. Jsme sami sebou.

Srovnávání s nějakou neexistující verzí, kterou nejsme, rázem nedává žádný smysl. A pokud nás chce někdo soudit, je to jeho volba. Je to odraz jeho vlastní vnitřní nejistoty, stínů a strachů, zda on je dost dobrý. Tyto pochybnosti pak projektuje směrem k druhým lidem, aby nemusel čelit vlastním pocitům nelásky, neboli prázdnoty.

Pokud se kompletně přijímáte s láskou, nevzniká žádný prostor vnitřní prázdnoty, jenž by po naplnění láskou volal. Cítíte se celiství, kompletní a pocitově naplněni, tudíž doslova záříte láskou, kterou nekalí žádné skvrny prázdnoty a nejistoty. 

Toto je zjevně jakýsi ideální stav, k němuž vede různě náročná cesta. S její náročností si ale nemusíme dělat hlavu. Stačí vědět, kam kráčíme. Odměnou pak není samotný cíl, ale každý krok. Neboť s každým krokem vnímáme cestu, kterou jsme již ušli. Jsme ve stále větším vnitřním klidu a pokud nám někdo přijde onen klid narušit, nevnímáme jej jako nepřítele. Jsme mu naopak vděčni, že nám pomohl objevit další potlačené téma.

Pokud tedy chcete být sami sebou, je třeba si uvědomovat vlastní strachy a stíny. Pozorovat hodnotící myšlenky, které jsou vyjádřením vašeho vnitřního rozpoložení. Čím více toho odpozorujete a přijmete to takové, jaké to je, tím lépe se cítíte. 

Už pro onen "lepší pocit" nepotřebujete soudit druhé, ale vnímat sebe sama. Tedy své prográmky, které soudí. Když se vzdáte prožívání negativních emocí na pozadí těchto vnitřních soudů, přesouváte se na vyšší energii, v níž pro ukřivděné pocity méněcennosti není místo. Je totiž zaplněno přijetím sebe sama v takové verzi, v jaké se aktuálně nacházíte. 

Naše přijetí sebe sama v tomto přítomném okamžiku působí, že naše vibrace (energie lásky) roste vzhůru. Ruku v ruce s ní odpadají strachy, přesvědčení či soudy a roste prožitek klidu, lásky, pochopení a naplnění. Doslova se vnitřně uzdravujeme a odpadají témata, která by se mohla dotýkat našich vnitřních ran. 

Těch ran a bolístek je totiž stále méně a my se konečně stáváme sami sebou. Ve své autentické verzi, která již není deformována výchovou. Respektive nic není překážkou sebevědomého prožitku vlastního života. 

Setkání s druhými lidmi nebo konfrontace s vlastními myšlenkami je skvělou příležitostí, odhalit, kdy cítíme nějakou formu nelibosti. Nějakou nízkou vibraci, negativní emoci. Její přijetí má hojivé účinky, ale my od přijetí sebe sama utíkáme zpravidla k negativnímu hodnocení toho, kdo nám na vnitřní bolístku sáhl. 

Kdo něco řekl. 
Kdo nám něco vytkl. 
Kdo nenaplnil naše očekávání. 

Velký růst pak zažívá ten, kde tyto bolavé projevy hojí v sobě a neprojektuje to na druhé. Kdo si uvědomuje, že jakákoliv prociťovaná nelibost je uvnitř nás a byla jen aktivována. Ne proto, abychom to někomu vyčítali, ale abychom si na to posvítili. 

Abychom si všimli, jak se cítíme. 
A abychom se měli rádi i tehdy, kdy nás život bolí. 
Abychom nebojovali s životem a s pocity, které zažíváme. 
Abychom neodmítali tuto verzi života, protože jinak budeme muset odžívat další a další pocity odmítnutí, nepřijetí, nesouhlasu, vzteku apod. A budeme se v těch pocitech cyklit tak dlouho, dokud je nepřijmeme s láskou a pochopením. 

Nevyhlížejte proto lásku a přijetí od jiných lidí. To byste do nich jen projektovali své vlastní představy, jak by ona láska měla vypadat. Tím jim nedovolujete být sami sebou, ale vnitřně je tlačíte do svých očekávání. Vystavujete se tak emoční houpačce, kdy chování druhých ovlivňuje vaše pocity. 

Vaším životním úkolem je milovat svou jedinečnost a uznávat jedinečnost ostatních. Pak cítíte lásku bez ohledu na vnější svět. Pak si dovolujete být beze strachu sami sebou. Pak druhé vnímáte bez vlastních přesvědčení, zda jsou dost nebo málo. Zda by v něčem mohli být jiní. I kdyby mohli, nejsou. Je třeba je milovat takové, jací jsou. Pak máte klid. Chování druhých už vás nezraňuje, ale obohacuje. 

O tom ve skutečnosti život je. Ne, abychom se jej báli prožívat, ale abychom žasli nad jeho pestrostí. Abychom byli znovu těmi malými nadšenými dětmi, které objevují svět. Abychom odhodili vše, co nám o světě namluvili oni ustrašení dospělí. Pod jejich strachy se totiž ukrývá ona vyhlížená autenticita. Ona intuice, která nás vždy vede tím správným směrem. Jakmile jsme v klidu, necháváme se jí přirozeně vést a neztrácíme energii obavami, co nás čeká a jestli nám to bude dost dobrý.