Problémy jsou od toho, aby se pustily

Jedním z největších omylů, jakým jsem desítky let věřil, je přijetí myšlenky, že: "Problémy jsou od toho, aby se řešily." Co si budeme povídat, této tezi věří spousta lidí a mnozí z nich možná čtou tyto řádky a nechápou, co je na tomto tvrzení divného. Rád vysvětlím.

Život na naší planetě totiž běží naprosto geniálním způsobem. Planeta a příroda sama o sobě žádné problémy nemá. Odehrává se v ní spousta dějů, které se různě prolínají a dokonale na sebe navazují. Život si vesele žije a nemá problém. 

Aby vůbec mohl vzniknout nějaký problém, musí přijít lidská mysl, která něco za problém OZNAČÍ. Aby mohla něco označit za problém, musí se opírat o nějaký NÁZOR nebo PŘEDSTAVU. Zpravidla takovou, že by se dané téma mělo odvíjet jinak. Tedy bezproblémově. Pokud tedy lidská mysl něco nepřijímá takové, jaké to je, vnímáme to díky ní s nelibostí.

Nemůže za to daná okolnost nebo člověk, který se chová problematicky. Může za to naše mysl, že to tak označí. Ona to označí a my to tak vnímáme...

Naše mysl totiž chce myslet. A kdybychom byli nad dokonalostí života v němém úžasu, moc práce by neměla. Byla by jen tichým svědkem, v lepším případě komentátorem. Jenomže ona chce být využita na plné obrátky, a tak vytváří témata, která ji jako perpetuum mobile posléze vyživují. Sama si vytvoří své prográmky, díky nimž může neustále něco řešit. Neustále něco nesplňuje její představy. Neustále něco srovnává, hodnotí či kritizuje.

A lidé pak místo úžasu nad svým krásným a krátkým životem kupí jeden problém za druhým, jen aby jejich nenasytná mysl měla co žrát... Přesvědčila nás totiž, že náš úhel pohledu je ten správný. Je však její, nikoliv náš. Právě proto se často cítíme tak špatně, tak dole, unaveně, nespokojeně... Mysl totiž pořád hledá důvody, co se jí nelíbí. Nechce naše blažené pocity spokojenosti, protože tam její moc slábne. Chce nás mít pěkně dole, abychom řešili problémy.

Přitom život je o prožitku. O jedinečném vnímání každého z nás. Každý vnímáme život jinak a všichni dohromady můžeme žít naprosto fantastický společný zážitek. Jenomže mysl nás od sebe odděluje, abychom spolu mohli soupeřit, srovnávat se nebo se dokonce jeden druhého bát.

Strach je přesně ta energie, v níž máte do úžasu či vděčnosti za svůj život daleko. Bojíte se a ani už si neuvědomujete, čeho všeho se bojíte... 

Protože třeba jen ten obyčejný strach, že nebudete milováni, působí přesně to, čeho se bojíte. Nejste milováni. Jste druhými neustále posuzováni. Až když něčí naprogramovaná mysl vyhodnotí, že splňujete její představy, dovolí dotyčnému vás přijímat. Pravá láska je tak dokonale obcházena. Lidé si myslí, že milují. Necítí, že milují. Myslí si to. Věří své mysli. Díky lásce sice zažívají skvělé pocity, ale jsou omezené podmínkami, které daná láska musí splňovat.

Ta pravá láska je však bezpodmínečná. Ta nepotřebuje být opětována. Ta nepotřebuje splňovat podmínky ega. Ta zkátka je. Ta miluje. Ta nehodnotí. A právě náš strach, že nebudeme milováni působí, že se snažíme. Snažíme se naplňovat představy o tom, jací bychom měli být, aby nás druzí milovali. Přijímali. Uznávali. Chválili. Nebo alespoň nekritizovali či netrestali. 

A zatímco máme možnost žít život v lásce a užívat si jej na této úžasné frekvenci, jsme plni strachů a problémů, které řešíme. Myslíme si, že něco nebo někoho milujeme, ale je to jen slabý odvar energie, kterou bychom bez hodnotící mysli mohli zažívat.

Čím méně toho tedy budete řešit, tím vám bude lépe. Mysl nebude mít z čeho vařit. Pokud druhé přijmete takové, jací jsou a nebudete řešit, že nejsou dost dobří, máte po problémech. Pokud budete životní situace přijímat s tím, že se tak zkrátka odehrály, nemáte rázem co řešit. Místo problému máte klid... 

Pokud se přestanete vrtat v minulosti a trápit se tím, co se odehrálo nebo naopak mohlo odehrát, máte opět po problému a máte klid... Není co řešit. Stejně to nevyřešíte. Už se to stalo. Je to pryč. Jediný, kdo to vytahuje, je naše mysl, které to nepřijala takové, jaké to bylo. 

Totéž platí o budoucnosti. Další skvělá příležitost, jak nás hodit dolů. Můžeme se totiž budoucnosti bát, nebo naopak snít o tom, jak bude úžasná. Skvělý trik, jak náš současný přítomný život vnímat s nelibostí. Jak neprožívat přítomnost, ale ulítávat do něčeho lepšího... Není zřejmé, že ony představy o něčem lepším jsou hrou hodnotící mysli? Že to celé jsou vlastně jen JEJÍ NÁZORY?

Žádné problémy reálně neexistují. Jsou to jen "názory". Nic víc.

Ujel vám autobus? Život chce prožít právě tuto situaci. To je celé. Že si to vaše mysl představovala jinak? Že něco nestihnete? Proč vás to má tahat do energie nepřijetí? Tu situaci to logicky může jen zhoršit. Respektive vaše vnímání té situace, která se, světe div se, odehrává tak jako tak, ať ji za problém označíte či nikoliv. Jenomže v energii nepřijetí se stáváte doslova magnetem na další problémy. Tedy pro další situace, kde vaše nízká energie bude nasycena. 

Stačí si všimnout, že spousta témat, která mysl označovala za problémy, v sobě odhalila úplně jiný příběh, než jaký jste v nich tehdy hledali. Že paradoxně díky promeškanému autobusu jste poznali svou životní lásku nebo jste byli ušetřeni nehody, kterou autobus posléze měl. Nebo jste si ještě nevšimli, kolik zbytečné aktivity často naše mysl vytváří, aby se posléze ukázalo, že se věci mají docela jinak? Že jsme věřili něčemu, co nebylo reálné?

Čím více prostoru dáme naší mysli, aby to neustále nějak hodnotila, tím více se obíráme o možnost vidět více. Vidět z nadhledu. Vidět širší souvislosti. A stojí také za všimnutí, že když nás život vyvede z omylu naší omezené mysli, je to zase ona, která se svým vlastním včerejším názorům dnes směje. Tváří se, jako by za to nemohla. Směje se nám do očí, že jsme se něčeho báli, když vlastně nebylo čeho... Že jsme o něco usilovali, když to vlastně bylo zbytečný... Že jsme někoho nesnášeli, zatímco on nás obrovsky podporoval... 

Naše mysl zkrátka vytváří dojem, že se jí dá věřit. Že všechny ty její názory a prográmky jsme my. Nejsme to my. Jen se jich držíme a nechceme se jich pustit. Ztotožňujeme se s jejím vnímáním života a netušíme, že čím více omezujících přesvědčení a názorů pustíme, tím šťastněji budeme život prožívat.

Protože v jiném nastavení mysli můžeme vnímat i ujetý autobus s nadšením nebo dokonce s úsměvem. A zatímco v prvním případě nám v mysli zůstane historka, kdy jsme byli pekelně naštvaní, v tom druhém pojetí je to veselý zážitek, který nám umožnil zažít něco jinak a mít z toho radost.

Všímat si praktik naší mysli nám umožňuje oslabovat její moc nad našimi pocity. Nad tím, jak se cítíme. Ono je skoro jedno, nad čím dumáme. Zásadní pro život jsou prožitky. A ty se odehrávají skrze pocity. Proč by nás mysl měla tahat do špatných pocitů? Proč si to nechat líbit? Jak to, že dnes je schopna tvrdit opak toho, co nám namlouvala třeba před deseti lety? Nestojí za všimnutí, že nás jen omezuje? Že nás nechá běhat jen těmi uličkami, které sama ohraničuje?

Neztotožňujte se s jejími názory a budete je tak moci odhalit. Budete mít od nich odstup. Pochopíte, že jsou její. Ne vaše. Ať si je nechá. Stejně jako si své názory mohou svobodně nechat druzí lidé. Ať jim věří. Ať je prožívají. Je to jejich život, ne? Vám odpadne jeden velký problém. Jedna velká potřeba hodnotící mysli. Hodnotit názory a chování druhých lidí. Není třeba s nimi souhlasit nebo nesouhlasit. Jsou to jejich názory. Nemusíme mít názor na jejich názor. Stačí pozorovat a uvědomovat si, jak jsou lidé ve svých názorech uvězněni.