Jak jednat s člověkem, který mi neustále lže?

Vaše otázka: 
"Tvrdíte, že si nemáme brát osobně něčí lhaní. Jenže, když máte s takovým člověkem normálně fungovat, pak absolutně nevíte, na čem jste. Kdybych měla na výběr, nežila bych s někým, kdo mi lže. Opustit ale kvůli tomu někoho, s kým je mi jinak fajn? Jeho lhaní mě ale neustále drží v nejistotě, nakolik si mne vůbec váží, když nemá problém mi do očí lhát. Jak v takových chvílích cítit vnitřní klid, jak o něm mluvíte?"

Odpověď:
V prvé řadě je důležité si uvědomit, že mnoho lidí žije pod vlivem velmi rozšířené společenské "hry" na dobro a zlo… Dokud ji neprokoukneme, stále dokola řešíme, co je dobré a co špatné. Vycházíme tak z vlastních přesvědčení, která jsme posbírali v průběhu svého života. 

V životě má vše své opodstatněné místo. Nic se neděje náhodou nebo zbytečně. My však povyšujeme své vlastní názory nad samotný život a díky hře na dobro a zlo neustále se životem zápasíme. 

Jenže pokud cokoliv, co život přináší, hodnotíme jako negativní, zažíváme díky tomu větší či menší ODPOR (nesouhlas). Není to o vnější události, ale o našem vnitřním světě. Už z logiky věci necítíme "vnější situaci", ale náš "vnitřní nesouhlas" s touto situací, tedy vlastní pocity.

Díky tělu a naší osobnosti tak nevnímáme život s absolutní láskou a přijetím, ale skrz větší či menší bloky - názory, přesvědčení apod. To vše blokuje naše prožívání života v bezpodmínečné lásce, tudíž jej vnímáme skrz naše vlastní podmínky. Pokud život splňuje naše podmínky (očekávání), cítíme se dobře. Pokud je nesplňuje, zažíváme nízké vibrace odporu, tedy negativní emoce. Ty jsou na druhém vibračním spektru, kde je právě láska, radost, přijetí, vděčnost atd.

Například zmíněné lhaní je všeobecně přijímáno s odporem, tedy jako něco nežádoucího, negativního, nepřijatelného, trestuhodného apod. Byli jsme tak vychováni - naprogramováni. Za lhaní jsme byli v dětství trestáni a bylo nám vyhrožováno, že pokud budeme lhát, přijde trest. Byli jsme doslova zastrašováni, byť se zdánlivě dobrým záměrem. Dokonce jsme mohli být ze lhaní obviňováni i v situacích, kdy jsme mluvili pravdu. 

A přitom i samotní rodiče nám mnohokrát lhali nebo nám tloukli do hlavy nesčetné převzaté lži, jimž sami uvěřili. Také školní učebnice jsou plné lží, nemluvě o internetu. Jakmile něčemu věříme, vnímáme skrz tuto víru život. A pokud někdo zpochybní naši víru (tedy to, čemu věříme), cítíme to často jako ohrožení naší vlastní existence. A ve stavu ohrožení máme tendenci bojovat.

Převzaté informace se tak mohou na první dojem jevit jako něco obohacujícího, ale vlastně je to naše největší omezení. Tedy v případě, že ta data považujeme za pravdivá. Pokud bychom jim nedávali hodnotící nálepku, byla by to jen data a jejich zpochybnění bychom nevnímali jako osobní ohrožení. Jako ohrožení toho, co víme, čemu věříme, čím žijeme. 

Díky internetu se lidé dnes doslova plácají v tom, čemu věřit a čemu nikoliv. Dohadují se o svých pravdách a nevidí, že každý má svou vlastní pravdu, svou vlastní víru a pohled na svět. Lhaní je tak mnohem větší téma, než se na první pohled může zdát. Je v našich životech takřka všudypřítomné, ať už si jeho přítomnost uvědomujeme, či nikoliv. 

Vaše pozornost (energie) tak nejde na samotný život, ale do programů ega. Krmíte tak hru na dobro a zlo, potažmo na pravdu a lež. Díky tomu vnitřně zápasíte se vším, co je v rozporu s vnitřní informační databází. Tedy s egem a jeho prográmky. Náš pocit nelibosti tak nezpůsobila vnější informace, která se k nám dostala. Ale to, že narazila na informaci, která je k ní v rozporu. My tak vnímáme vnitřní rozpor. A ten je náš… 

Život nás tím učí, pouštět svá přesvědčení. Uvědomovat si tento vnitřní boj a přestat bojovat. Nechat se životem obohacovat a ne se dohadovat, čemu vlastně věřit. Stačí vnímat, prožívat, užívat… Nepodmiňovat naši radost ze života podmínkami, které musí život plnit, abychom se vnitřně cítili spokojení…

Naše vnímání života je čistě o našem vnitřním nastavení. Tam je onen zásadní prostor, vzdát se omezujících přesvědčení a uvědomovat si stále více jejich dopady na naše prožívání života, vnímání rozličných situací či jiných lidí. 

Pak nám dojde, že dokonce i na lháře se můžeme dívat s pochopením. Tedy nevnímat jej jako špatného člověka. Nekrmit v tu chvíli v sobě vnitřní odpor jen proto, že vnímáme jeho lež. Stačí si uvědomit, že za jeho slovy je ve skutečnosti nějaká forma strachu či nevědomí, která se takto projevila. 

S tímto vnímáním prožíváte úplně jinou energii, než když byste dotyčného odsoudili. Tím byste v sobě krmili vztek, nesnášenlivost, hněv, zlobu či jim podobnou formu nízké vibrace. Zde s dotyčným soucítíte bez ohledu na to, zda do jeho pohnutek vidíte či nikoliv. Jste tak ve vysoké vibraci pochopení.

Naše ego nemusí všemu rozumět. Nemusíme mít jasno v tom, co přesně stojí za něčí lží. Těch důvodů může být nepřeberné množství a není ani radno si nějaký z nich vybrat. Mohli bychom i my sami uvěřit lži, s níž pak ego dál pracuje a nabaluje na ni další nepochopení. 

Samotný lhář si svého lhaní nemusí být vědom. My do toho zbytečně taháme svou osobnost a bereme si jeho lež osobně. Tím zapojujeme ego. Pokud se to ega nedotkne, odpadne náš vnitřní boj a zůstane čisté vnímání dotyčného člověka. Pro něj nemusí být lež vědomým záměrem, ale nevědomým útěkem před vlastními strachy a stíny. Konfrontace s nimi by pro něj byla příliš bolestivá, a tak dělá jen to, co se naučil - bojuje s nimi nebo před nimi utíká. V obojím případě je právě lež velmi účinným nástrojem, po němž ego rádo sahá.

Když se na to začnete dívat z tohoto úhlu pohledu, dojde vám, že prakticky každý člověk je ve větší či menší míře obelháván svými vlastními strachy. Lhář tak například může skrz vyslovenou lež utíkat před pocity méněcennosti. Třeba se chce vyhnout konfliktu a bojí se názorového střetu. Nevědomky se bojí ponížení, odmítnutí, zrady apod. V jiném případě může být důvodem lhaní strach, aby pravda neublížila někomu jinému. 

Pro nás je zásadní, nebrat si chování druhých lidí osobně. Neodsuzovat je za to, jak se chovají. Nekrmit v sobě negativní emoce jen proto, že někdo nesplňuje představy našeho ega. Nemluvě o situaci, kdy dotyčného ze lži obviňujeme neprávem. 

Soucit s chováním druhé osoby je vysoká vibrace, kterou když cítíme, jsme druhými lidmi prakticky nezranitelní a emočně nedotknutelní. Cokoliv řeknou či udělají, vnímáme jako projev jejich osobnosti a tím to končí. Naší osobnosti a jejích prográmků se to nedotýká. Vnímáme čistě je, nikoliv své soudy, kterými to doplníme. Mohou se klidně vynořit, ale jsou opět jen vnímány, nikoliv odsouhlaseny egem. Tím se o našem vlastním egu dozvíme neskutečné věci… 

I kdyby se slova dotyčného týkala naší osobnosti (ega), neprožíváme je s napětím jako důkaz naší společenské hodnoty. Nebereme je jako měřítko, vypovídající o nás. Ani o vztahu dotyčného k nám. Jakmile neprožíváme strach a pochybnosti o sobě, slova či chování jiných lidí nemohou naše nízké vibrace probudit. Jsme si vědomi sebe sama s láskou a přijetím a stejně tak vnímáme i druhé osoby. Lež pak vnímáme z pozice emočně nezaujatého pozorovatele. Tedy bez negativní emoce.

Jakmile prokoukneme, že i naše jednání ovlivňuje strach či omezující přesvědčení, nedáváme tomuto bloku energie a nemůže tak vytvářet odpor v našem prožívání života. Jeho vliv na naše prožitky je tímto zvědoměním oslaben či úplně smazán. 
I při pohledu zpět jsme pak schopni si uvědomit situace, ovlivněné právě tímto konkrétním strachem či přesvědčením. Cítíme ohromnou vnitřní úlevu, že již není součástí našeho vnímání. A pokud jsme schopni svou tehdejší "vystrašenou verzi" zahrnout i zpětně pochopením a přijetím, vnášíme světlo tam, kde dosud byl stín. Strach nahrazujeme láskou. A to je podstatný rozdíl, vnímat život se strachem nebo s láskou…

Bez těchto energetických bloků se mohou i fyzické buňky našeho těla postupně čistit a vnímání života je stále radostnější, lehčí, láskyplnější… Zkrátka život již není blokován energií vnitřního odporu. 

V praxi to způsobí, že si vzpomenete na nějakou odžitou situaci a žasnete, jak bylo vaše tehdejší chování ovlivněno nevědomým strachem. Vnímáte to jinak. A jak roste pochopení sebe sama, roste i pochopení pro pohnutky druhých lidí. Také oni se projevují skrz své strachy a není třeba je proto odsuzovat. Stáváme se tak vědomějšími lidmi, kteří si vzájemně nesahají na neléčené rány, ale šíří mezi sebou soucit, pochopení, lásku a spokojenost. 

Ego něco takového samozřejmě bagatelizuje a shazuje. Pro něj jsou podobná témata doslova likvidační, takže i nyní dělá nejspíš vše pro to, aby se vaše pozornost tříštila a nezachytili jste tyto informace v optimální hloubce či šíři. Mohu volit slova jak nejlépe dovedu, ale jejich vnímání je zkrátka na vás a vašich prográmcích, vašem aktuálním nastavení, vaší čisté pozornosti… 

Odhalováním praktik našich stínů jim berete moc, tahat za nitky našeho života. Pokud v nás chování druhých cokoliv probouzí, je to skvělý prostor, všímat si, co probudili. Všímat si reakcí vlastního těla, pocitů, myšlenek… A nekývat na nabídku ega, že jde o něco nežádoucího. Místo vykrmení vlastních strachů a stínů pak posíláme do stejného vnitřního prostoru prospěšnou energii, tedy lásku, přijetí, soucit, pochopení, vděčnost… 

Co by nás dříve zraňovalo, nás nyní zevnitř léčí a naplňuje klidem. Díky tomu nám ze života začnou samy odpadávat situace, kdy by se nás slova nebo činy druhých lidí dotýkala negativně. Odpadne utápění se v myšlenkách, soudech a domněnkách, jak chování dotyčného chápat a jaký si z toho udělat závěr. 

Pokud v sobě nyní marně hledáte pochopení pro lháře, podívejte se na to z pohledu bezbranného dítěte. Když jste jako dítě provedli něco, co by rodiče nepřijali s pochopením, okamžitě vás představa jejich podrážděné reakce stáhla dolů. Měli jste zákonitě strach, co nastane. 

Rádi byste řekli pravdu, protože je vám to vnitřně přirozené a vnímáte, že byste si tím velmi ulevili. Chcete žít v pravdě, ale mnohokrát jste za ni byli potrestáni. Jestliže máte nevědomého rodiče, jenž toho o soucitu a pochopení příliš neví, pak se vystavujete riziku výprasku, křiku, zákazu, ponížení, odsouzení či jiného trestu. 

Byli jsme vychováváni v prostředí, kdy byla lež často tím nejrychlejším útěkem před možnou bolestí, která by jinak s velkou pravděpodobností následovala. Už jsme ji totiž zažili a díky této zkušenosti se jí chceme příště vyhnout. 

Jinými slovy - kdybychom se navzájem nezraňovali, nemuseli bychom si lhát nebo před sebou nosit různé masky. Ale přesně o tom je život. Vnímat své strachy a odhazovat je. Uvědomovat si, že i chování druhých je ovlivněno jejich vnitřním světem, jenž si uvědomují často jen velmi povrchně.

Naše vnímavost je tím nejlepším klíčem, jak s tím pracovat. Některým lidem zkrátka nemůžete naservírovat vaši pravdu, protože ji neunesou a jejich stíny způsobí, že se to otočí proti vám. Začnou s vámi bojovat nebo před vámi utečou. Vy sice víte, že utíkají sami před sebou a svou vnitřní bolestí, ale to není úplně uspokojivý lék na znepřátelené vztahy. 

Lidé jsou často velmi silně obtěžkáni nesčetnými bolavými ranami, že je někdy až nemožné, se nějaké nedotknout. Tím spíš, když jim budete tyto bolístky chtít léčit. V tu chvíli neděláte nic jiného, než že jim na ně naprosto okatě saháte a ještě věříte, že za to budou rádi. Dotýkat se vnitřních ran můžete, ale s láskou a pochopením, nikoliv s odporem vůči těmto ranám. 

Jakmile je označíme v rámci hry na dobro a zlo za "špatné", jen tím sami nevědomky krmíme své stíny. Mnoho lidí rádo druhým pomáhá, ale při nevědomém přístupu tím paradoxně krmí jen vlastní strachy, převlečené za lásku k bližnímu. Druhé bychom měli přijímat takové, jací jsou. Pokud na nich shledáváme něco zdánlivě nežádoucího či negativního, volá to po našem přijetí bez negativních emocí, nikoliv po nápravě.

Pokud oni sami stojí o naši pomoc, je to úplně jiná energie. Zásadní je nebojovat s něčím "nežádoucím", ale naopak - jít vstříc něčemu "žádoucímu", tedy pravdě, lásce, klidu, harmonii, pochopení, přijetí, vděčnosti a podobným energiím, které se za našimi kroky skrývají. 

Proto důrazně varuji před snahou napravovat lháře tím, že je budete na sílu tahat do pravdy. Že jim budete lhaní vyčítat nebo je konfrontovat. Vnitřně se nebudou cítit milováni a respektováni, a tak jen aktivujete jejich  obranné mechanismy, které se zákonitě otočí vůči vám. Nebudou se s vámi cítit dobře a uvolněně a budou s vámi hrát přesně takovou hru, v níž hrozí co nejméně bolesti.

Pokud druhé naopak přijímáte s láskou, bez výčitek, bez posuzování, život se o vše postará sám. Čím klidnější bude vaše reakce, tím pravdivějšímu zrcadlu je paradoxně vystavíte. Dovolíte jim uvolnit vnitřní sevření a odpadne jejich strach, jak budou přijímáni. Zda nebudou souzeni a odsouzeni. Nebudou ve vaší společnosti cítit strach. V tu chvíli dostane průchod úplně jiná energie a jiná informace. Vnitřně procítí, že není čeho se bát, že jejich vnitřní strach není vámi potvrzen stejnou vibrací. Tedy nízkou vibrací odporu.

Když tedy z tématu lhaní vyřadíme emoce, které vyvolalo dotčené ego, zůstanou jen fakta - slova, informace. Tedy to, co dotyčný reálně říká. Můžete se s ním bavit čistě o faktech bez negativního pocitu. Pokud fakta nesedí k tomu, co se děje, co se domluvilo apod., stačí to komunikovat. Sdělit dotyčnému vaše fakta a upozornit na jejich střed. Hledat společné řešení. 

Jakmile z druhé strany nepřichází spolupráce a není možné se na faktech dohodnout, je tím testována vaše hranice, co si necháte líbit. Co je vám příjemné. Kde sebe sama hodláte či nehodláte umenšovat. V tu chvíli se stačí přesunout k další faktické rovině. Jednoduše to sdělit, co cítíte. Jak vám není v takové situaci dobře, protože se nemůžete na domluvená fakta spolehnout. 

Žít v pravdě je naprosto zásadní přirozenost a pokud si uvědomujete její důležitost, je to skvělé. Pokud to někdo blízký takto nemá a není ochoten jít vaším směrem, je velmi nebezpečné se přizpůsobovat jemu. Vždy budete vnímat onen rozdíl mezi vaším potenciálem a tím, jak vás doslova umenšuje a testuje, co vydržíte. 

Dobrý vztah mezi dvěma lidmi je o vzájemném respektu, komunikaci a citlivém vnímání, jaké potřeby má vlastně tento vztah plnit. Pokud je neplní, potažmo jen jednostranně, pak nedává smysl v tomto vztahu setrvávat nebo jej tlačit na úroveň, na které se neshodnete. 

Náš nervový systém je často už tak zvyklý na nějakou energii, byť v podstatě bolavou, že nás nechce pustit skočit do neznáma, respektive do stavu, kde tato energie nebude naplněna, krmena. Kde projevíme vůči sobě tolik lásky, že klidně oželíme to, co nás na jedné straně těšilo, ale jindy také zraňovalo. 

My už se nenecháme zraňovat, čímž si dáváme velmi silnou energii přijetí. Tedy pokud to nevnímáme s odporem, že nás někdo zklamal, ale jako projev lásky vůči sobě a svým potřebám. Pro jiného může být projevem lásky právě umenšení vlastních potřeb. Ale opět platí, že se v tom musí cítit dobře, jinak jde o další formu potlačené energie, která se dříve či později tak jako tak projeví.

Nehledejte proto univerzální radu, jak s takovým člověkem vycházet. Hledejte odpovědi v sobě. Třeba zrovna na základě toho, co jste se o vztahu s lhářem právě dozvěděli…