Jak přistupovat k nemoci, aby nás nesrážela dolů?

Vaše otázka: "Jak mám být spokojená se svým životem, když jsem neustále nemocná nebo unavená? To se to lehce radí, ale pak přijde drsné setkání s realitou. Bere mi to chuť se pak o cokoliv v životě snažit."

Nemoc nebo i psychická bolest není invaze čehosi zvenku, co napadá naše zdraví a ničí naši pohodu. Je to hlas buněk našeho těla, které nedostaly to, co potřebují. A nemyslím vitamíny, ale energii lásky (tedy energii přijetí, klidu, harmonie). 

Tělo tak upozorňuje na téma, k němuž máte odpor. Jednoduše řečeno nesouhlasíte s něčím, co život přinesl. Ať již jde o nějakou situaci, nebo vztah k sobě či druhým lidem. V daném tématu necítíte lásku, nadhled a klid, protože jste tomu dali negativní emoce. Jste tak v odporu vůči tomu, co se děje, co se stalo nebo ve strachu, co se může stát. Energie v dané oblasti vašeho života nemůže volně proudit, protože naráží na váš odpor.

Dokud je odpor malý, projevuje se celkem nenápadně ve formě našich nízkovibračních pocitů a na to navazujících myšlenek. Ty mají tendenci přenášet náš vnitřní odpor na druhé lidi. Mluvím o klasickém pomlouvání, hodnocení, kritice druhých. Tato zdánlivě nevinná aktivita vůbec nevinná není. Ohromně ovlivňuje naši vnitřní pohodu a energie, jimž dáváme pozornost. 

V tu chvíli se děje to, že utíkáme před tím, abychom cítili naše vlastní bolavé místečko. Odvedeme svou pozornost na jiné téma, a to nám dodává falešný pocit úlevy. Ta úleva ovšem pramení z toho, že jsme pozorností jinde. Vnitřní bolest tak cítíme jen kdesi na pozadí a nečistíme ji, neléčíme, neuzdravujeme. Vyloženě ji ignorujeme, čímž je potlačena a zůstává v nás aktivní ve formě energetického bloku. Čím silněji emočně se v tu chvíli projevujeme (tedy čím větší je naše nelibost), tím více energie do bloku hrneme. 

Tato potlačená energie je v nás pak stále aktivní. Je součástí buněk našeho těla a promítá se do našeho vnímání života. Ať již si to uvědomujeme či nikoliv. Můžeme to svádět na povahu nebo druhé lidi, ale za našimi negativně vnímanými zkušenostmi jsou jen a jen naše vlastní bloky. Naše vlastní přesvědčení o tom, co je dobré a co špatné. Náš vlastní vnitřní boj s tím, co odmítáme přijmout (s láskou). 

Život nám opakovaně dává možnosti, jak danou oblast konečně nekrmit dalším odporem a nespokojeností. Přináší nám situace, v nichž se naše bolístka aktivuje. Respektive se jí dotkne energie života a my ji vnímáme s větší či menší bolestí. Život nás tím nezraňuje a netrestá. Život zkrátka plyne a projevuje se. A pokud se životem zápasíme, vnímáme život v nízké vibraci odporu a snažíme se životu vnutit naše vlastní představy o tom, jaký by měl být. 

Tyto představy nás odvádějí od lásky k životu takovému, jaký je. Projektujeme do něj své touhy a zároveň strachy, zda nás opět nezraní. Tedy zda opět nezažijeme naši bolístku. Vnitřně cítíme, že bolístka má řešení, ale ego nás odvede od hojení k boji. Tedy od lásky k odporu, nenávisti, averzi. 

Pocity bolesti nejsou tedy trestem ani nespravedlností, nýbrž voláním buněk těla po tom, abychom tématu dali lásku a ony mohly konečně odvádět naplno svou práci, na niž jsou naprogramovány. A protože vnímají vibrační rozdíl mezi svým plným posláním a potlačenou energií, vnímáme tento vibrační rozdíl jako něco bolavého. Nejde ale o to, abychom měli viníka nebo bolest necítili. Jde o to, abychom zahrnuli láskou nejen to, co nám dělá radost a vzbuzuje láskyplné emoce. Ale i to bolavé.

Ostatně ono téma byla coby bolavé aktivováno již v našem dětství. Je to nějaká forma nepřijetí, které se nám dostalo například od rodičů. Projevili jsme sebe sama v dětské čistotě a pravdě, jak jsme to cítili. Od dospělé autority ale přišel trest nebo výtka, že takto se projevovat nemáme. V tu chvíli jsme byli zmateni, protože nám ta reakce byla přirozená. Autorita nás ale upravuje do své představy, jak se máme v její přítomnosti chovat. 

Toto nás neskutečně formovalo až deformovalo. A všechny neduhy jsou v podstatě boj s těmito programy, které si v sobě neseme. Celý život pak hledáme své vlastní naplnění, sebe sama, svou přirozenost. Hledáme vnitřní pocit lásky. A protože jej vyhlížíme venku, máme tendenci náš vnitřní svět stále přehlížet. O tom všem hovoříme na mnoha místech Klíče k naplněnému životu, a proto není nutné to teď detailněji rozebírat. 

Pokud se nás někdo něčím "dotkne", je to doslova energetický dotek s oním bolavým místem v nás. Když vůči dotyčnému projevíme například vztek, je to obranná reakce. Není to ale uzdravení. Spousty lidí se tak neustále něco dotýká, protože těch bolavých a neléčených míst mají stále více. Jsou v permanentním strachu a stresu, tedy v nízkých vibracích. V nich se životu dává láska velmi obtížně, když jsou od její energie vzdáleni a vnímají se jako oběť okolního světa, nikoliv jako silná osobnost, vycházející ze svého středu, ze svého srdce, z energie lásky…

Pokud je někdo neustále unavený nebo nemocný, je doslova energeticky vyčerpaný tímto neustálým vnitřním bojem. Řešením není pokračovat v tomto režimu "bojuj nebo uteč", ale dávat do svého života stále více lásky, pochopení a všímavosti k vlastním pocitům a myšlenkám. V nich můžeme vnímat, jak na tom s naší energií jsme, kde se nacházíme. V jakém odporu či v jaké lásce k tomu, co se nám děje.

Základem je tedy pochopit, že druzí lidé mají právo se projevovat přesně tak, jak se projevují. Jsou to oni se svým nastavením. Nemohou se projevit jinak. Už by to nebyli oni. Je třeba přijmout, že ať se druzí lidé chovají jakkoliv, odpovídá to jejich vibraci. Chtít je měnit a upravovat, aby se chovali jinak, je projev naší vlastní vnitřní nespokojenosti. Můžeme tuto nespokojenost vnímat, když už se objevila. Ale neskočit na ni.

Co to znamená? Vnímat to jako reakci těla na vnější podnět, ale už se s ním neztotožňovat. Prográmek ega to nabídl, ale to je celé. Realita je jiná. Dotyčný řekl, co řekl. Prográmek by uvítal, kdyby řekl něco jiného. To je celé. Neodsuzujme dotyčného, že nesplnil prográmek našich představ a že byl svůj. Že projevil sebe sama. S námi to nemusí souznět. My bychom se takto neprojevili. Může nám to přijít drzé, odporné, hrubé či jakékoliv jiné, ale stačí si všimnout, že to je naše vlastní hodnocení. Náš vlastní soud. Ve skutečnosti je to bez emocí, jen nějaká slova, jimiž někdo vyjádřil sebe sama.

Jakákoli nelibost s čímkoliv, co život přinesl, nám dává skvělou příležitost, jak si ji uvědomit. Jak si všimnout, že se projevila na našich pocitech. Evidentně se ozývá vnitřní bolístka, která už v nás je. V každé části těla jsou uloženy jiné emoce (a jiné bolístky), ale není teď důležité odkrývat konkrétní varianty nemocí a bolístek. Je třeba si jen uvědomit, že vnímání něčeho coby bolavého není trest nebo nespravedlnost. 

Bolest či nemoc tedy není o tom, že bychom něco někde "chytli", ale že dlouhodobě ignorujeme podobná volání života po přijetí a lásce. Tak dlouho něco přehlížíme, až si tělo doslova dupne a donutí nás, věnovat pozornost sami sobě a svému bolavému místu. 

My jsme ale nebyli vedeni takto přemýšlet a k těmto neduhům takto přistupovat, takže hledáme řešení venku. Typicky u doktora, v lécích nebo třeba jen ve formě stěžování si, obviňování druhých nebo sebe sama. Tělo volá po lásce a my mu dáme další várku negativních, nebo lépe řečeno nízkovibračních emocí. Místo vysokovibrační lásky tak svůj "problém" jen prohlubujeme další vrstvou odporu - nízké energie.

Podívat se na vlastní bolavé místečko není úplně pohodlné. Bolí to. Je to brzda naší energie, blok, stín, zkrátka cosi potlačeného. Tak to bylo potlačováno, až nás to tlačí. Nevyřešíme to tím, že přitvrdíme a přitlačíme. Ani tím, že od toho utečeme a budeme se tvářit, že nás to netlačí. 

Proto je zásadní, nevnímat nemoc či bolest jako něco negativního. Jako něco, co nechceme. K čemu máme odpor. Jen tím nepřijímáme nějakou část sebe sama, svého bytí, svého života. Je v pořádku, že se chceme cítit dobře, být zdraví a vitální, ale pokud se tak necítíme, je to důsledek našeho dosavadního způsobu života. Pokud tomu dáme nesouhlas, jdeme sami proti sobě. Proti životu. Proti prožitku života takového, jaký je v přítomném okamžiku.

Bolest vnímáme bolestivě proto, že k ní máme odpor. Bojujeme s ní nebo utíkáme, což nám bere energii. Ta nám pak chybí jinde. Bolest se tak může promítat i do jiných činností, kde bychom jinak zažívali radost a potěšení. Neléčená bolest snižuje pak prožitek prakticky všeho, protože je stále naší neléčenou součástí. 

Doporučuji vnímat stále častěji svůj dech, pocity, myšlenky a držení těla. Dávat se takzvaně do klidu a rovnováhy. Kdykoliv se něco "ozve", radovat se, že si na to můžete posvítit láskou. Tedy pouhou pozorností, která nebude umenšována pocity nelibosti a odporu. Jen si všimnout, že se ozvaly třeba záda a narovnat se. Ozvala se krční páteř, tak jemně zahýbat krkem, aby se bolest uvolnila. 

Ozvala se bolístka a my můžeme svou pozorností doslova jít do onoho bodu bolesti a vnímat, kde se nachází. Kde přesně to bolavé místečko je. Když to děláme se zájmem (tedy s láskou), dostaneme tuto vysokovibrační energii na to správné místo a jeho vibrace se zákonitě zvedá. Můžete sami navnímat, jak skvěle to funguje. Jak pocit bolesti odeznívá. 

A nejde jen o fyzické projevy. Když nás někdo zraní slovy, máme prostor se zastavit. Vnímat, jakou obranu náš organismus nabízí, ale vyčkat. Nezaútočit ani neutíkat, ale vnímat. V tu chvíli nám tělo samo prozradí, kde se v něm ukrývá ona bolístka, právě aktivovaná nevinnými slovy někoho blízkého, kdo ani nemusí tušit, že nás zraňuje. Tedy že se dotkl něčeho námi nepřijímaného. 

Můžeme procítit vděčnost, že jsme si všimli sami sebe. Své bolístky. Nemáme potřebu to někomu vyčítat, čímž se bolístka hojí. Naše reakce pak nebude nízkovibrační. Pouhá pozornost a malý časový odstup vše mění. Odpadá potřeba s druhými lidmi bojovat nebo je přesvědčovat o naší pravdě. Vnímáme, že ona situace tu není od toho, aby z ní někdo vyšel vítězně, ale abychom skrz ni vnímali sami sebe.

Nemoc tak není překážkou na cestě seberozvoje. Naopak. Je to velká příležitost si zastavit a dát lásku tomu, co nás bolí. Nemusíme to řešit rozumově. Jen se ztišit a uvědomit si, že to není trest nebo překážka. Že jen vyplulo na povrch nějaké téma našeho života, které jsme tak dlouho přehlíželi, až nás život musel zastavit. 

Nemusíme přitom ono téma rozklíčovat rozumem. Ten můžeme klidně vypnout, protože zrovna on bude do očisty vnášet nejvíc nelibosti nebo naopak domněnky. Vy tak můžete podlehnout dojmu, že jste odhalili pravou příčinu vašich potíží, ale může to být jen další hra ega, které vás chrání před konfrontací s pravou příčinou bolesti tím, že nabídne její uspokojivé vysvětlení.

Není to o vysvětlení ani o tom, zda si pomoci od bolesti nějakým lékem zvenčí. Je to o tom, jakou energii tomu všemu dáváme. S jakými pocity k tomu přistupujeme. Zda to vše děláme s nelibostí k tomu, co se nám to děje, nebo si dáme konečně lásku a péči, po které to volá. Zda dovolíme svým strachům hodnotit, o co vše přicházíme, co nestíháme, co jsme měli v plánu, nebo zda opravdu vypneme a dovolíme si doslova odpadnout, odpočívat, neřešit a vypnout…

Tímto způsobem jen poroste naše vnímavost a všímavost sebe sama. Pak nás tělo nebude muset odstavit formou nemoci, protože si dopřejeme klid a odpočinek od palčivých témat častěji. Sami od sebe. Protože to tak ucítíme. Ne proto, že jsme to ignorovali a život nás k tomu dohnal na sílu…