Strach, který se tváří jako naše osobnost

To by se nám to žilo, kdyby nás rodiče "vychovávali"
S BEZPODMÍNEČNOU LÁSKOU… ❤️
Tedy kdyby nám dávali prostor se svobodně PROJEVIT. 🌱
Kdyby vnímali, co umíme, v čem vynikáme, co nás baví…
A to nám umožnili žít… ✨

Jenomže jak by to mohli umět, když to sami nezažili.
Když sami od dětství slyšeli spoustu PODMÍNEK,
které musí takové dobře vychované dítě splňovat. 📏

Rodiče nám nedávali jen svoji lásku, ale také své strachy. 😟

A my se od malička báli, zda budeme milováni. 💔
Když bylo podle rodičů něco špatně, přišel trest.
Někdy zesílení hlasu, jindy zákaz, jindy pohlavek.

Všichni jsme v dětství zažili nějakou formu bolesti.
Psychickou i fyzickou.
Vnitřně se bojíme, že ji zažijeme znovu.

Máme strach a tento strach nás před onou bolestí chrání. 🛡️
Je to tak důmyslné, že si to neuvědomujeme.
Vnímáme to jako svou osobnost, svou povahu.
Přitom je to náš strach.

Jednou z odmítnutí, jindy ze zrady, jindy z ponížení…
Tak se bojíme zažít bolest, že si nevšimneme,
že většinu života před touto bolestí utíkáme. 🏃‍♂️
Chováme se tak, abychom nezažívali bolest.

Pořád se něčeho bojíme a přitom se nám nic neděje.
Možná se to neděje právě proto, že ten obranný mechanismus
nás před onou bolestí šikovně chrání.

Než bychom řekli něco, co může být nepřijato, mlčíme. 🤐
Když nás něco trápí uvnitř, hodíme to na někoho venku.
Chráníme sami sebe před vnitřní bolestí a uniká nám,
že díky tomu žijeme celý život v bolesti.

Žijeme ve strachu. 😔
Neumíme si užívat života.
Bojíme se a bojujeme. ⚔️
Sami se sebou, s druhými lidmi, se životem…

Stačí dát více prostoru lásce. ❤️
Milovat to, co děláme.
Když už něco děláme, tak si to užívat. 😊
Nelítat myšlenkami do minulosti nebo do budoucnosti.
To není láska k životu, to je strach z bolesti.

Láska k životu se projevuje v přítomném okamžiku. 🧘‍♂️
Jen tehdy skutečně žijeme…
Jen tady a teď. ⏳