Chcete reportáž z místa neštěstí? A co takhle z místa štěstí?

Stalo se v mediálním světě takovým prazvláštním zvykem, dávat do zpravodajství především tragické a smutné události. A jak už to u zvyků bývá, diváci těchto zpravodajských pořadů to považují za něco "normálního". S tímto vědomím se zkrátka na tyto pořady dívají a tento druh informací od nich očekávají.

Tito diváci na jedné straně chtějí být v obraze a vědět, co se děje... Na straně druhé ignorují, že tento mediální obraz je velmi zkreslený. Jako by v něm nebyl zájem o události, kde hraje hlavní roli štěstí, láska, radost a podobné energie. Ty se do tohoto obrazu kupodivu nehodí. 

Ujistit veřejnost, že spousta věcí funguje a funguje skvěle?

Nebo že tu jsou mnohé důvody k radosti a spokojenosti? To se moc nehodí...

Není už to ale příliš okaté, jak se zpravodajství zaměřuje na lidi, které ovládá vystrašenost, naštvanost, pobouření, nespokojenost, vztek, nesnášenlivost a podobné nálady?

Blíží se doba, kdy sami novináři, reportéři či hlasatelé budou tímto svým přístupem přesyceni a uvědomí si, jakou společenskou atmosféru tím vykrmují? Dojde jim, že tato cesta vede do ztracena a že patří minulosti? 

Nebo to budou naopak diváci, kteří řeknou dost? Kteří už nebudou mít potřebu sledovat reportéra z místa neštěstí, ale budou vyhledávat spíše místa štěstí. Tedy to, co je naplňuje lepšími pocity, než ty prosáklé krví, smutkem či lítostí. 

A neznamená to, odvracet se od tragédií a neštěstí druhých lidí. Ale nevyužívat jich pro krmení negativních emocí. Ostatně i v místě neštěstí se kolikrát v lidech probudí více lidskosti, než bychom možná očekávali. Lidé se spojují a táhnou za jeden provaz. Pomáhají si. Cosi uvnitř se otevře a jsou tu jeden pro druhého.

Jenomže tento přístup je nám přirozený i bez tragických okolností. Jen jsme si ale nechali zavřít srdce a raději kopeme každý sám za sebe. Jsme učeni se druhých lidí bát. "Nebav se s cizími lidmi!" varují rodiče své děti a možná takto vychovávali i Vás.

Máme pak pocit, že lidé jsou zlí a nebezpeční. A média to ochotně přikrmují. Jako by nás chtěli v tomto vnímání světa udržet co nejdéle. Ukazují hlavně ty zlé a nebezpečné. Není už ale čas to prokouknout? Není čas přestat se bát jeden druhého, soupeřit spolu, porovnávat se, závidět si, přetahovat se? 

Stačí si více všímat toho, že mnozí lidé už vytvářejí mnohem lepší obraz světa, než jaký vykreslují média.