Proč se lidé tolik trápí?

Vaše otázka: "Životu nerozumím. Někdy mám pocit, že se rodíme proto, abychom se trápili. A to mi nějak nedává smysl.. Proč dnes lidé zažívají tolik utrpení? Společnost je úplně vystresovaná a v chaosu. Není lehké žít v dnešní době."

Vaše vnímání světa je čistě o vás. Není to o tom, že svět nějaký je, život nějaký je, lidé nějací jsou. Je to o tom, jak to vnímáte ze svého úhlu pohledu. Čemu jste se naučili dávat pozornost a s jakým hodnocením. Jestli vyhledáváte to, co ve vás krmí strach a nelibost, nebo zda se věnujete tomu, co vám přináší pocity naplnění, radosti, klidu…

Z dotazu je patrné, že nepřijímáte to, jak se lidé chovají. Vaším problémem není jejich chování, ale to, že s tím zápasíte. Jakmile s tím přestanete zápasit, začne se vaše pozornost přesouvat od negativního hodnocení na to pěkné, co ve vás rozproudí úplně jiné pocity. 

Člověk milující práci na zahradě a pečující o své hospodářství žije v úplně jiném světě, než člověk prožívající skrz média každé drama, které je mu předhozeno. Oba žijí na stejné planetě, ale každý v úplně jiné energii. Nechtějme proto po druhých, aby se chovali jinak jen proto, že my se necítíme dobře. Je to naše odpovědnost, jak se cítíme. Zda věnujeme pozornost sami sobě, nebo ze svých pocitů viníme druhé.

Sami si vybíráme, čemu dáváme energii. A dokud s tím nezačneme vědomě pracovat, jsme snadno zatažitelní do nízkých energií strachu, vzteku, zklamání, flustrace apod. Je důležité, dostat sebe sama z režimu "přežití". Tedy z těch strachů, které nás nutí vnímat život jako boj. S různými tématy bojujeme nebo před něčím utíkáme, jen abychom se zbavili vlastního strachu, že něco není nebo nebude v pořádku. Tím náš vnitřní strach jen krmíme.

Právě strachem jsou mnozí lidé tak překrmeni, že nejsou schopni cítit lásku doslova k ničemu. Do všeho jim leze strach, pochybnosti, domněnky, soudy ega… 

Strach nás ve skutečnosti chrání. Jakmile jej člověk dříve cítil, hrozilo mu reálné ohrožení života. Ať již v divočině s ohledem na divou zvěř, tak při setkání s lidským nepřítelem z jiného kmene. Cítit strach nebylo nic špatného, protože díky tomu tělo vědělo, že musí dát energii boji o přežití.

V tomto režimu se tělo chystalo na jednu ze dvou možností. Buď se bude s nepřítelem bojovat nebo je větší šance na přežití, když se uteče. Člověk tak vynaložil maximum energie na svou záchranu a mohl se opět vrátit do klidu a v něm přebývat. 

Dnes jsme v onom "režimu přežití" často většinu dne a náš nervový systém tak řeší jen to, zda je lepší bojovat nebo utíkat. Ne ve formě fyzického zápasu nebo běhu, ale ve formě dohadování se, přesvědčování, výčitek, vzteku, křiku atd.

Tělo je zvyklé přesouvat energii do svalů, protože očekává fyzickou aktivitu. Jiné funkce těla jsou tak omezeny, protože když jde o život, tak vše ostatní počká. V tu chvíli není pro náš nervový systém nic důležitějšího. Trávení potravy počká, regenerace buněk počká, procítění vnitřního klidu počká… Tělo se soustředí na boj o život.

Kdejaký "problém" tak dnes vnímáme jako stav ohrožení, i když o život nám v dnešní společnosti zpravidla nejde. Vykrmeni strachem to tak ale vnímáme. Takže i při nevinném rozhovoru s přáteli cítíme kdesi uvnitř strach, zda budeme dobře přijímaní. Chováme se tak, abychom přežili, ne abychom vyjadřovali sebe sama a své pocity. Upravujeme se do verze, která nebude odmítnuta a nezažijeme tak díky tomu bolest z odmítnutí nebo třeba ponížení. 

Právě toto neustálé nasazování masek nás vyčerpává, protože nejsme přirození a uvolnění. Jsme v napětí, abychom splnili požadavky, které na sebe sami klademe tím, že chceme naplnit očekávání druhých. Nikdo nás neučil, jak milovat sebe sama, druhé lidi a svůj život. Jak se chovat přirozeně a cítit u toho vnitřní klid. 

Učili nás přežít a uspět, vyhrát, něco dokázat, něčím být. Už v dětství jsme si odžili spoustu bolavých situací a protože máme k zažívání bolesti odpor, děláme vše proto, abychom ji znovu nezažili. Náš nervový systém reaguje dráždivě, kdykoliv zaznamená varovný signál. Kdykoliv se objeví "něco", co má spojeno s bolestí, spouští se režim "přežití". 

Celý život kličkujeme mezi různými tlaky, které naše strachy vytvářejí. Nechceme zažít bolest, a tak se snažíme žít tak, aby to nebolelo. Snažíme se uspět. Snažíme se to někam dotáhnout. Bojíme se, že selžeme. Někdo se bojí naopak úspěchu. 

Strachy si najdou milion způsobů, jak se něčeho bát, a tak se bojíme dokonce i strachů. Bojíme se života a bojíme se i lásky, protože nám strachy namluvily, že láska může bolet. Jenže láska nebolí. Láska je energie, kde není pro režim přežití prostor. 

Láska k životu život miluje. Ta se jej nebojí, nesoudí jej, nehodnotí, neutíká, nebojuje. My díky strachu nevnímáme život s láskou a nehledíme na druhé lidi s pochopením. Jsme ve střehu, zda to, co dělají a říkají, je v pořádku. V souladu s našimi programy, které jsme převzali. Měříme druhé vlastním metrem a neustále hodnotíme, zda s nimi souhlasit či nesouhlasit, co si o nich myslet.

Za tím vším stojí strach, že něco není nebo nebude v pořádku. Neumíme brát věci s láskou, bez negativních pocitů. Brát to takové, jaké to je, aniž by bylo třeba to hodnotit jako dobré nebo špatné. Naše neustálé hodnocení působí, že jsme ve strachu a v napětí. 

Pocit ohrožení tak vzniká s každým názorem, na němž lpíme. Jenž považujeme za svůj a s nímž se ztotožňujeme. Vnímáme to jako svou osobnost a zpochybnění našeho názoru je rázem vnímáno jako napadení naší osoby. Z toho pramení potřeba se bránit nebo utíkat.

Čím více něco řešíme s nelibostí, tím více názorů, soudů a přesvědčení v sobě krmíme. Netlačí pak na nás život sám, ale naše přesvědčení, která máme pustit. Nedržet se jich. Nesoudit druhé dle našich měřítek, ale nechat jim jejich vnímání světa beze strachu, jestli je dobré nebo špatné. Jestli naše vnímání je dobré nebo špatné. 

Pokud se chceme vymotat z režimu přežití a neustálých pocitů nelibosti, je třeba dávat energii tam, kde cítíme lásku. Co milujeme. Do čeho se tak zabereme, že vše nevnímáme čas a na myšlenky utíkající jinam není vůbec prostor. Někdo to zažívá při sportu, jiný při nějaké kreativní činnosti, při tanci, vaření, uklízení, procházce, mazlení, čtení, psaní atd. 

Jde o činnosti, kde můžeme být sami sebou a dávat jim lásku - sebe sama. Nevnímat je jako útěk před něčím nevítaným či bolavým, ale jako "náš čas", kdy to děláme s pocitem vnitřní spokojenosti a naplnění. Neděláme to pro výsledek, ale pro celkový prožitek. Výsledek je jen bonus, protože zásadní byly pocity naplnění. A k těm se pak můžeme kdykoliv vracet, protože v nich necítíme boj, ale klid. To je naše osobní zkušenost, v čem jsme doma, v čem je nám dobře.

Naučili jsme se upřednostňovat potřeby druhých nebo práci, která nepočká... Pak teprve si dáváme čas pro sebe. Jenže ne vždy zbyde dost energie, a tak místo naplňujících aktivit volíme rezignaci. V tu chvíli vzniká prostor pro různé závislosti nebo útěk k jídlu, internetu, televizi či jiné činnosti, která nám slibuje onen pocit vnitřního naplnění. Jenže tím jen plníme prázdnotu, nevyjadřujeme sebe sama a lásku ke svému životu. Lásku k tomu, co prožíváme. 

Tomu všemu se detailněji věnujeme v "Klíči k naplněnému životu". Zásadní je, si uvědomit, že svět není takový ani makový. Naše vnímání světa je naše unikátní vnímání. A pokud se nám něco nelíbí (zažíváme nelibost, nesouhlas, odpor, negativní emoce), je to náš vlastní prostor, který volá po přijetí bez odporu.