Proč čekáme, že nás někdo zbaví strachu?

Jednou za čas se ve veřejném prostoru objeví nové JMÉNO.
Jméno někoho, kdo se projeví tak nečekaně, že vzbudí EMOCE.
Typicky politik.

Lidé sledují s napětím, co zase řekne.
Co zase udělá.
Mluví se o něm na tisíc způsobů.
Je ho najednou všude plno.

Jenže ve skutečnosti nejde o toho pána a jeho výroky.
Jde o to, co se v nás probouzí.
Tito lidé to v nás pouze aktivují.

Když dnes někdo ve veřejném prostoru vyvolá silnou reakci,
často se nedotýká našich názorů.
Dotýká se našeho strachu.

Jsme tak zaujati oním pánem, že nevnímáme sami sebe.
Nevnímáme, co se děje uvnitř nás.
Jaké v nás vyvolal pocity.

Uvěřili jsme tomu, že máme "právo" být rozčilení.
Máme právo zuřit.
Máme právo se bránit.

Ve skutečnosti jsme se vzdali vnitřního klidu.
Vzdali jsme se možnosti dělat něco, co milujeme.
Říkat něco, co je krásné a povzbudivé.
Vyjadřovat své nadšení ze života.

Toto je v nás potlačeno, protože se objevilo nové JMÉNO.
A my řešíme politika...
Pána, který jako by mohl za to, jak se cítíme, když ho slyšíme.
Dáváme mu svou pozornost plnou strachu.

Přitom naše pozornost je vlastně to nejcennější, co máme.
A my to dáme tomu, koho nesnášíme...
Kdo nám vadí.
Kdo v nás probouzí strach, co bude.

Můžeme svou pozornost dávat sami sobě a tomu,
co nás naplňuje radostí, štěstím a láskou.
Ale my ne.
My raději bojujeme s druhými lidmi...

Když jednoho dne tento marný boj vzdáte, neprohráli jste.
Vyhráli jste to, po čem tak zoufale sníte.
Jenom to hledáte na špatném místě.
Tu radost ze života máte v sobě.
Opravdu nestojí za pozornost?