Proč brát život jako boj, když to může být hra?

Spousta lidí žije, jako by byl život neustálý zápas.

Zápas o uznání.
Zápas o pravdu.
Zápas o to, kdo má pravdu.
Zápas o to být „dost dobrý“.

Od dětství jsme zvyklí porovnávat.
Hodnotit.
Soutěžit.
Obstát.

A postupně se z toho stane způsob, jakým se díváme na svět.

Jenže co když to jde i jinak?

Co když život nemusí být boj,
ale spíš hra, ve které se učíme pozorovat?

Hra, kde není nutné mít na všechno názor.
Kde nemusíme každou situaci označit za správnou nebo špatnou.
Kde nemusíme druhé opravovat, aby zapadali do našich představ.

Jakmile začneme méně hodnotit,
něco se v těle změní.

Uvolní se tlak.
Zjemní se napětí.
Zmizí potřeba neustále něco řešit.

Ne proto, že by svět byl dokonalý.
Ale proto, že jsme přestali bojovat s tím, jaký právě je.

Odpor vytváří napětí.
Přijetí vytváří prostor.

To neznamená rezignaci.
Neznamená to, že se vším souhlasíme.

Znamená to, že si vybíráme,
kde budeme dávat svou energii.

Život nám neustále nabízí situace,
ve kterých můžeme reagovat automaticky —
nebo vědomě.

Možná není potřeba chtít, aby byl svět jiný.
Možná stačí začít méně bojovat se svým vlastním prožitkem.

A právě tam začíná lehkost.