Nakonec nám stejně nezbyde než vše přijmout… Smířit se s tím, co se stalo, co bylo odžito. Čím dříve to uděláme, tím méně závaží si v sobě neseme.
Pro inspiraci:
(Ukázka z první kapitoly "Klíče k naplněnému životu".)
Nakonec nám stejně nezbyde než vše přijmout… Smířit se s tím, co se stalo, co bylo odžito. Čím dříve to uděláme, tím méně závaží si v sobě neseme.
Kolik vnitřního utrpení si zažili například zamilovaní lidé, když si jejich vysněná láska našla jinou lásku… Nedokázali to přijmout a vnitřně proto zažili spoustu bolesti. O pár let později se mnozí diví sami sobě, jak mohli tu osobu vlastně milovat, když dnes ji vnímají úplně jinak. Nebo si vnitřně děkují, že je opustila a umožnila jim tak příchod nové lásky.
Lidé však nepřijímají i daleko banálnější situace, než je rozchod s partnerkou či partnerem. Třeba dítě "není schopno" udělat stokrát opakovanou věc a nás to pokaždé "nadzvedne". Nejsme schopni přijmout, že to zkrátka neudělalo, protože rozumné ego nám vykládá, že by to udělat mělo. A naše neustálá představa o tom, JAK BY TO MĚLO BÝT SPRÁVNĚ, nás dráždí od rána do večera, protože lidé se zkrátka podle naší utkvělé představy "jak naschvál" nechovají.
Stačí se zbavit oné "utkvělé představy" a UŽASNETE SAMI NAD SEBOU, protože místo energie roztrpčení a nepřijetí zažijete pocit klidu a pochopení. A to je rozdíl, panečku!
„Měli bychom se naučit pustit z hlavy vše, co sami nemůžeme ovlivnit, a zaměřit svoji energii na to, co skutečně můžeme změnit. Tímto způsobem zabráníme plýtvání životní silou.“
Christina von Dreien (nar. 2001)
Pokud Vás článek zaujal, téma rozvíjím v "Klíči k naplněnému životu" v kapitole č. 1 - Pozorovatel.
