Když žárlíme, čeho se vlastně bojíme?

Když žárlíme na svého partnera či partnerku,
utápíme se myšlenkami na toho druhého...

Možná se v tu chvíli bojíme, že kdyby přišla příležitost, podlehne...
Že vášeň nebo silný okamžik budou silnější než partnerský závazek.

Jenže někdy nejde o toho druhého.
Možná si nejsme jistí sami sebou.

Možná si nejsme jistí tím, jak bychom se zachovali my.
Možná se bojíme vlastní slabosti, vlastních tužeb, vlastního pokušení.

A tak je bezpečnější promítnout ten strach ven.

Řekneme si, že problém je v partnerovi.
Že musíme hlídat, kontrolovat, být ve střehu.

Jenže žárlivost často nevzniká z toho, co dělá ten druhý.
Vzniká z nejistoty, kterou nosíme v sobě.

Doufáme, že nás druzí zbaví našich obav.
Že nám dají dostatek ujištění.
Že nám potvrdí naši hodnotu.

Ale naše strachy nejsou jejich.

A dokud si nevšimneme, že se bojíme sami sebe —
své nejistoty, své zranitelnosti,
svých vlastních možností —
budeme ten strach stále posílat ven.

A on se bude vracet.