Milí dospělí, kdy si konečně přiznáte, že jste malé ustrašené děti?

Milé děti. Tedy dobrá, milí dospělí. Mám pro vás překvapení. Možná vás to vystraší, ale když vydržíte, zjistíte, že není čeho se bát. Že se o sobě dozvíte něco velmi důležitého a třeba to změní váš pohled na sebe sama a svůj život.

Chápu, že se považujete za dospělé, protože zkrátka už jste v dospělém věku. Jenže teď pozor. Zkuste alespoň připustit, že kdesi uvnitř vás stále žije to malé ustrašené dítě, které se občas bojí, že bude zle. Že se na vás někdo bude zlobit nebo vás dokonce odsoudí, zavrhne, zkritizuje či dokonce seřve.

Zkuste připustit, že ono ustrašené dítě nezmizelo úderem osmnácti let a nezměnilo se mávnutím kouzelného proutku v dospěláka. Že dosud žije a stále ovlivňuje vaše chování. Váš život. Vaše strachy. Ty strachy, o nichž ani nemusíte vědět, že je máte. Který dospělák by si ostatně přiznal, že jsou chvíle, kdy je ustrašeným dítětem?Z dětství jsme přeci vyrostli a jestli se něčeho bojíme, je to přirozená věc. Jak by to mohlo souviset s dětstvím?

Právě v dětství se naše strachy aktivovaly. A mnohé z nich jsou stále přikrmovány a živeny, byť se šalamounsky ukrývají pod maskou dospělosti. Byly však ony bolavé šrámy na dětské duši skutečně zahojeny jen tím, že jsme vyrostli v dospělé jedince? 

Možná jste měli krásné dětství a vzpomínáte na spoustu pěkných okamžiků. To však neznamená, že jste nebyli vystaveni dospělým, kteří na vás projektovali své představy o tom, jací byste měli být. Jak byste se měli chovat a co byste měli umět. Dospělí už to tak dětem dělají, aniž si to nutně musí uvědomovat. Dělali to nejlepší, co uměli.

Chtěli nás vychovat co nejlépe. A když jsme v něčem zaostávali, popoháněli nás kupředu. Nemysleli to zle.  Mysleli to dobře. Jenže pro nás to zpravidla znamenalo, že nás často srovnávali s těmi, kteří jsou hodnější, krásnější, úspěšnější, lepší…

Pořád se těm dospělým něco nelíbilo a my se báli, s čím zase přijdou. A přestože dnes už je nám třicet, čtyřicet i třeba sedmdesát, v každém z nás je stále přítomné to malé ustrašené dítě, které se něčeho bojí. 

Nechceme zažívat ten strach z dětství, kdy jsme se cítili tak bezbranní. Byl to tak bolestivý zážitek, že bychom se mu rádi vyhnuli. Děláme, co je v našich silách a dovednostech, abychom tuto zkušenost nemuseli zažívat znovu a znovu. Aby zase nepřišel nějaký trest za to, jací jsme. Jak se chováme. Co říkáme. Co děláme či naopak neděláme.

Uvěřili jsme tomu, že za naši jedinečnost budeme spíše potrestáni než milováni. Že je třeba se přizpůsobit. A tak usilujeme o různé formy odměn a bojíme se trestů, jako bychom nikdy nedospěli. Jsou v nás stále ty ustrašené holčičky a chlapečkové, kteří volají po přijetí. Kteří chtějí trochu té lásky. Kteří se bojí projevit svou dětskou zranitelnost a hrají si na velké dospěláky, aby si nemuseli přiznat svůj dětský strach. Nebo celou armádu strachů.

Není ale vůbec nic špatného na tom, že se něčeho bojíme. Je to lidské. Není však radno před tím zavírat oči a věřit našemu dětskému přesvědčení, že v dospělosti bude všem těm strachům konec. Už nebudeme muset nikoho poslouchat a být konečně sami sebou. Skončí ta šílená doba, kdy nás dospělí nechají na pokoji, protože budeme jedním z nich. Už nebudeme vedle nich tak malí a bezbranní. Budeme velcí a silní. Už si nenecháme ubližovat a možná i lépe pochopíme, co ti dospělí po nás vlastně chtějí. 

Chtěli jsme být silnějšími, než jsme jako děti mohli být. Chtěli jsme být někým, protože jako dítě nejsme nic. Pořád slyšíme, jak se máme vyvíjet a zlepšovat, aby z nás konečně něco bylo. Jako by být dítětem nic neznamenalo a vše se upínalo k dospělosti.

Jako bychom se měli starat hlavně o to, co z nás bude. Abychom byli dobře vychovaní. Tedy vychováni k obrazu těch, kteří nám do výchovy mluví. A nejsou to jen rodiče, ale i další příbuzní, posléze učitelé, kamarádi, lidé z médií, kolegové z práce atd. 

Pořád nás někdo vychovává a my balancujeme mezi tím, jací jsme a jací bychom měli být. Navíc vedle máme musíme být jiní než třeba v partě kamarádů. Kdo se v tom má vyznat? Co to vlastně znamená, být dospělým? Hrajeme desítky různých rolí a čím více masek si kvůli nim převlékáme, tím rozpolcenější osobností se stáváme. Ztrácíme se sami v sobě, ztrácíme se v životě.

Být dospělým znamená, umět si nasadit tu správnou masku. Už jako děti jsme se to poctivě učili. Mnohé děti by tak rády už konečně byly dospělými, že se snaží co nejdříve utíkat k něčemu, co je jim v dětství odpíráno. Co k dětem nepatří, ale dospělí už mohou. 

Čím dříve začneme s cigaretou, alkoholem nebo třeba partnerským životem, tím více si připadáme dospělými. Někomu stačí vzít do ruky energeťák nebo vapku a hned se cítí lépe. Jiný se vidí dospělým při používání sprostých slov, další křičí na celé kolo, jen aby překřičel své potlačované dětství. Jiný se raději tiše stáhne do kouta, aby nebyl moc vidět, protože přesně tak se mu v rodině dostávalo nejvíce lásky. Projevit svůj názor nebo pocit bylo příliš rizikové.

A naše pokřivené vnímání lásky či naopak odsuzování druhých lidí formuje naše životy i v dospělosti. Myslíme si, že s maskou dospěláka naše vnitřní strachy nejsou tak vidět. A často nejsou, protože o naši masku se nikdo moc nezajímá. Jiné přerostlé děti totiž mají svých vlastních strachů dost a jejich hlavní starostí tak je, aby ta jejich maska nebyla prokouknuta a působily v ní dospěle a sebevědomě. 

Každý se stará sám o svou masku a odsuzuje masky druhých, jen aby se nemusel dívat sám do sebe, co vše pod maskou vlastně nosí a co vše onou maskou skrývá. Od svého vnitřního světa utíká k odsuzování druhých lidí a přehlíží své vlastní ustrašené dítě, zoufale volající po lásce a pochopení.

A tak nenápadně od vlastní masky očekáváme, že se v ní budeme cítit lépe, než bez ní. Že budeme prožívat více pocitů lásky, abychom se konečně dosytili. A neprahneme jen po lásce partnerské, ale celkově po pocitu přijetí. Po pocitu, že nás druzí jednoduše berou a že v té velké lidské společnosti máme alespoň malé místo. Že alespoň v něčem jsme lepší než druzí a nemusíme se tak cítit úplně bídně. Že o nás aspoň někdo má zájem.

Zážitek partnerské lásky je velmi nápadně vyzdvihován na piedestal, a tak potřebujeme zapadnout i v této oblasti. S nikým nechodit nebo nikoho nemít je další z mnoha vzorečků, jimž jsme vystaveni. Proto často o lásce s opačným pohlavím sníme nebo o ni usilujeme a snažíme se někoho "ulovit".

Jako bychom sami nebyli nic nebo se cítili jen poloviční. Uvěřili jsme, že naší druhou polovičkou se stane právě náš ideální partner nebo partnerka. A když jednoho dne skutečně přijde člověk, který v nás rozehraje dosud nepoznané pocity, žasneme, jak se svět změnil.

Je to ono? Je to láska? Uvěříme tomu, že milujeme a jsme milováni. Ve skutečnosti někdo druhý dočasně zaplnil naši vnitřní prázdnotu a my se teď cítíme celiství - úplní. Myslíme si, že projevujeme lásku, když říkáme "Nemůžu bez tebe žít," nebo "Bez tebe nejsem nic," potažmo "Ani smrt nás nerozdělí." 

Je to velká past našich strachů, převlečených za lásku. Máme takový strach, že nebudeme milováni, že to považujeme za projev lásky. Je to ale strach... Cítíme se tak slabí, že nás někdo musí doplnit o sebe sama, abychom ožili.

Nechápeme, že o to více jsme nyní zranitelní. O to víc jsme závislí na druhém a na jeho projevech lásky. O to víc jsme závislí na naší vlastní představě, jak by nám svou lásku měl projevovat. Upínáme se k vlastní představě o lásce a jakmile něco neplní naši představu, cítíme se nemilováni. Roste náš strach, že to skončí. Že bude po lásce. 

Je velký rozdíl, zda v sobě pěstujeme skutečnou lásku k tomu, jací jsme a jací jsou lidé kolem nás, potažmo jaký žijeme život. Nebo zda sami sebe nepřijímáme a v této energii se o to více bojíme, že nebudeme přijímáni ani druhými, potažmo, že sám život nás ztrestá nějakou nechtěnou zkušeností.

Partner tak může být další z mnoha pastí, jak utéct před láskou k životu a nevšimnout si, že jsme plni strachu. Bojíme se být sami sebou. Nejenže se toho bojíme, ale už to ani neumíme. A nejenže to neumíme, už ani nevíme, kým vlastně jsme.

Naše pozornost jde od nás samých na druhé lidi. Přitom vedle nich neustále čelíme riziku, že nás odmítnou, odsoudí, zkritizují, pomluví… Tak se toho bojíme, že jim to sami děláme. Hodnotíme a kritizujeme druhé. Srovnáváme se s nimi a pomlouváme jenom proto, abychom se nemuseli podívat do tváře svým vlastním strachům. Raději odmítáme druhé, abychom utekli před vlastními pocity odmítnutí. 

Chováme se přesně tak, jak nám vnitřní strach diktuje a nevidíme, že nežijeme sami sebe, ale svůj strach. Že náš úsměv není plný lásky, ale strachu. Že naše zdvořilost není pravou zdvořilostí, ale strachem z nepřijetí. Že naše laskavost je převlečený strach. Že je to maska, kterou snad nikdo neprohlédne. Snad nám to ti druzí spolknou i s navijákem a nedotknou se něčeho, co skrýváme pod maskou. 

To se jim samozřejmě snadno podaří, protože netuší, co pod maskou skrýváme. Vnímají masku, ne nás. A dotknout se našeho strachu je pak vlastně docela snadné. A tak znovu utíkáme před tím, co nás bolí. Pomluvíme toho, kdo nás píchl do vnitřní rány. Utečeme před těmi, kteří jsou v něčem lepší, jen abychom nemuseli brečet, že nejsme jako oni. Jsme neustále pod svým vlastním tlakem a na útěku sami před sebou.

Pořád plníme nějaké představy a očekávání a nežijeme svobodný uvolněný život. Žijeme jej pod tlakem a ve stresu. Složitě hledáme prostor, kde můžeme být skutečně sami sebou, protože jsme sami sebe pořádně nepoznali. 

Kam se poděli všichni ti lidé, kteří se blahem rozplývali při pohledu do našeho kočárku? Kteřím jsme přišli rozkošní, i když jsme blinkali, krkali nebo měli prdíky... Proč nás ti samí lidé postupně začali soudit za to, jak se chováme? Proč nás měli potřebu neustále do něčeho tlačit? Proč nás trestali za náš pláč? Proč na nás místo lásky vrhali tolik negativní energie?

Nasáli jsme ji jak houby a dodnes to ovlivňuje naše chování. A to si ještě ti dospělí mysleli, že nám tím projevují lásku. Že ten strach o nás byla láska. Že se sice báli, ale zároveň nás milovali. Nechápou, že strach a láska jsou dva opačné póly téže energie. Energie strachu zkrátka není na stejné vibraci, jako energie lásky. Opravdu ne.

A tak jsme se byli neustále vystaveni této energetické houpačce, která formovala naši osobnost. Byli jsme vychováni v těchto energetických polích a tyto energie jsou naší součástí. Snažili jsme se vnímat souvislosti mezi tím, kdy od druhých lidí pocítíme lásku a kdy zažijeme odpor vůči tomu, co děláme a jak se projevujeme. 

Jenomže každý dospělý vyznával jiná pravidla. Často protichůdná. A pokud jsme čelili výchově emočně nezralých lidí, mohli jsme se v jejich pravidlech snadno ztratit. Žádná totiž nemusela existovat. Mohla se odvíjet od jejich emočních stavů. Jednou tak a jinda onak. Nebylo jisté, kdy rodič vybuchne vztekem. Nemuseli jsme to být ani my, kdo mu k tomu dal příčinu, kdo byl tím hlavním spouštěčem nízkých emocí. Byli jsme však vždy snadným terčem, právě pro naši dětskou berzbrannost. Tak rádi bychom bránili sami sebe, ale před tak velkou autoritou se to mohlo krutě vymstít.  

Ani v masce dospělého člověka už si nemusíme uvědomovat, jak jsme stále plni tohoto starého všudypřítomného strachu z dospělých. Vnímáme život skrz naše strachy a nevidíme tak, že jsou naší součástí. Hledáme různá rozptýlení, jen abychom negativním pocitům utekli. 

Před svými vlastními pocity však nikdy neutečeme. Naopak. Čím větší silou se sami od sebe snažíme utéct, tím bolestivější bude návrat. Jako bychom byli přichyceni gumou a ta nás zkrátka jednoho dne stáhne zase pěkně zpátky. I kdybychom ji natahovali postupně nebo naopak zapojili hodně síly, sami před sebou nikdy neutečeme. Tím spíš, když ani nevíme, kam utéct. 

Co vše si musíme odžít, abychom přestali utíkat sami před sebou? Abychom přestali odmítat to naše vnitřní ustrašené dítě? Abychom si uvědomili, že jsme to v prvé řadě my sami, kdo by měl sebe sama milovat? Bez podmínek. Bez neustálého sebehodnocení, jací vlastně jsme a jací bychom nejlépe měli být. 

Bez neustálého strachu, zda nepřijde trest nebo kritika. Beze strachu, zda nás někdo neodsoudí, nezradí, nezklame nebo třeba neopustí. Potřebujeme se přestat bát toho, co se reálně neděje. Nemusíme cítit strach z něčeho, co je přítomné jen v naší hlavě či těle. Ve stejné chvíli můžeme cítit lásku ke svému životu. Je třeba však našemu životu dávat více lásky než strachu. Nepěstovat v sobě negativní emoce, ať již mají jakoukoli formu. Ať již jsou směřovány k nám nebo k druhým lidem či různým situacím.

Naopak v sobě pěstovat radost, klid, lásku a různé projevy seberealizace. Být sami sebou. Svobodně se vyjadřovat a tvořit to, co nás naplňuje. Pohybovat se v energii klidu, lásky, pochopení, lehkosti a nebojovat s ničím, co život nabízí. Každý si potřebujeme přiznat, že ten dětský strach je stále součástí naší dospělé osobnosti. Má vliv na chování naší osobnosti. 

Jakmile se naučíme pozorovat tyto projevy naší osobnosti, strach se začne přirozeně rozpouštět. Nebude s ním nikdo bojovat ani před ním nebude nikdo utíkat. Bude dostávat lásku a pochopení. Bude dostávat pozornost bez negativních emocí či soudů. V tu chvíli přestává být strachem. Přestává být uplakaným děťátkem, které někdo posílá pryč nebo na něj křičí, ať neřve. 

 

Ono uplakané dítě v nás je totiž vámi samými pohlazeno po vláskách a konejšeno, že se nemá čeho bát. To bolavé je přiznáno a není odmítáno. To je ta pravá láska. To je ta energie, která to bolavé léčí.

Když něco bolí a slzy tečou, je to v pořádku. Když se něčeho bojíme, je to v pořádku. Pokud sami sebe doslova pohladíme a přijmeme takové, jací jsme, energie strachu je vystavena lásce. Je to pro ni šok, protože ona chtěla být přikrmena dalším strachem a odporem, aby nás mohla dál ovládat. 

A my jí najednou dáme pochopení a lásku? V této energii se strach vytrácí. Zmenšuje se. Příště už se bolavé chvilky nebudeme bát. Budeme vědět, že není čeho se obávat. Že i kdyby něco bolelo, přijde pohlazení. Nepřijde křik, vztek nebo jiné formy nepřijetí. Bude následovat pochopení, pohlazení, přijetí, láska… Není s čím bojovat ani před ničím utíkat. Ať se stane cokoliv, své vnitřní dítě pohladíme a bude zase dobře. 

Když budeme sami sobě a svému vnitřnímu dítěti dávat lásku a pohlazení každý den, může být plný lásky každý náš den. Není důvod, proč by tomu tak nemělo být. Jediný, kdo tomu brání, je náš vlastní strach. To on soustavně loví v našich dětských zkušenostech okamžiky, kdy nám bylo úzko. Kdy jsme se báli, něco nás bolelo nebo trápilo. 

Tyto energie se v nás probouzejí ne proto, aby nás děsily, ale proto, že od dětství čekají na lásku. Na naše obejmutí či pohlazení. Na trochu toho pochopení, že jsme v pořádku nejen tehdy, kdy jsme hodné děti s uklizeným pokojíkem. Nebo tehdy, kdy jsme zdánlivě silní dospěláci.

Dopřejte našemu vnitřnímu dítěti více lásky a pochopení a uvidíte, co to s vaším životem udělá…