K čemu je to dobré, že to chceš řešit?

Znáte tu situaci, kdy mysl rozjíždí nějaké své hypotézy, které nikam nevedou? 🤔
Kdy od začátku vnímáte, že vás chce vodit v bludném kruhu?
Že si dělá starosti s něčím, co stejně neovlivníte?
Kdy vymýšlí deset variant, z nichž stejně žádná nejspíš nenastane?

Mám na to svůj recept… 🌿
Když si toho u sebe všimnu, nebojuju s tím.
Neutíkám před tím.
Nenaštvu se, že "už zase je to tady".

Jednoduše se své mysli (ega) zeptám:
"K čemu je to dobré, že to řešíš?" 👀

Ptám se "já" a ptám se ega.
Tím vznikne odstup od "problému".
Už není můj, ale ega.
Vnitřní klid se projevuje jinak, než výše popsaná situace.
Je tedy zjevné, že mě ego chce zatáhnout do vnitřního neklidu.
Že tím hybatelem oněch myšlenek je nějaká forma strachu. 🌫️

Po této jednoduché otázce je ego v pasti.
Jeho záměrem rozhodně nebylo "dobro".
Chtělo mě tahat do svých her, aby samo sebe vykrmilo.
Aby se přiživilo na mém vnitřním klidu.
Aby mi jej doslova sebralo pro sebe.

A najednou čelí otázce "na dobro".
Nečekám na jeho odpověď, vychutnávám si tu pauzu, která nastane. ✨

V tom okamžiku klidu se radostně zhluboka nadechnu a srovnám tělo. 🌬️
To má při starostech totiž tendenci se různě kroutit, krčit, uhýbat.
Dostanu se tak do rovnováhy, do klidu, do přítomnosti.

Mysl je vypnutá.
Jako byste zloděje vaší pohody nachytali při činu.
Pak přepnu na přítomný okamžik.
Uvědomím si, co dělám.
Dýchám a vnímám, že fyzicky jsme zde a ne nikde jinde.
Není důvod utíkat do strachů, které nabízí ego.
Dávám přednost vnitřnímu klidu. 💛
A kdyby jej mysl znovu narušila, znovu se jí zeptám:

"K čemu je to dobré, že to chceš řešit?"