Jak zastavit negativní myšlenky (když se pořád vrací)

Jistě to znáte také. Mysl se zacyklí na nějakém tématu a my ten kolovrátek nedokážeme zastavit. Pořád dokola se objevují ty samé otázky, ten samý strach, ta samá rozčarovanost. Zdálo se, že jsme od toho tématu měli pokoj a znovu nám vyskočí, abychom je řešili. Nechceme to řešit, protože už jsme tím vyčerpaní. Štve nás to.

A o to tu přesně jde. Pochopit, že ony myšlenky oživuje naše "naštvanost". Naše nepřijetí. Naše vlastní energie, kterou těmto myšlenkám dáme. Označíme je nálepkou "nežádoucí" a kdykoliv vyskočí, aktivuje se nálepka. Hodí nás to dolů ne díky těm myšlenkám, ale díky té nálepce. Ona rozhoduje o tom, jak se cítíme. Myšlenky samotné jsou neutrální.

Potíž je v tom, že je za neutrální nepovažujeme. Myslíme si, že jsou "naše". Což je další nálepka. V tu chvíli jsme v háji. Protože když je to naše a je to nechtěné, jsme to my, kdo by s tím měl něco dělat. Chceme s tím tedy něco dělat, čímž tomu dáváme energii. Navíc energii strachu, že když nic neuděláme, budeme se cítit bídně. A tak bojujeme sami se sebou. Se svým divným pocitem, který si sami krmíme. Jsme v bludném kruhu.

Pokud nás trápí myšlenky, je bláhové si myslet, že je vyřešíme jinými myšlenkami. Pokud jsou s těmi nechtěnými myšlenkami spojené pocity, můžeme změnit téma nebo úhel pohledu, ale pocity zůstanou. A jsou aktivní právě ve spojení s nechtěnými myšlenkami. Co naplat, že už myslíme na něco lepšího, pořád jsme tím, kdo utíká před nechtěným k něčemu lepšímu. Doslova nepřijímáme část naší osobnosti.

Rádi bychom zažívali jen tu část sebe sama, která má pozitivní či jinak vítané a uznávané nálepky. Co naše mysl vyhodnocuje za prospěšné, to je vítané. Co naše mysl vyhodnotí za nechtěné, s tím bojujeme. Proto tak snadno skáčeme nahoru a dolů. Život chce být v rovnováze. Své odmítané části neutečeme. Ozve se, aby se jí dostalo lásky. Aby byla přijata. Abychom s ní konečně přestali bojovat a odmítat ji.

Jak na to? Co s tím?
Nerozlišovat myšlenky na dobré a špatné. Na chtěné a nechtěné. To platí o všem. Nejen o myšlenkách. Právě naše neustálé hodnocení působí, že naše pocity lítají nahoru a dolů. Neustále něco vyzdvihujeme a něco jiného ponižujeme. Něco vítáme a něco odmítáme. 

Naše tělo (ego) je plné programů, které mají tato srovnávání, hodnocení a strachy na svědomí. Stačí se tedy s nimi neztotožňovat. Neztotožňovat se s tělem a egem. S osobností, která má jméno, obličej a tělo. Přijmout roli pozorovatele, jenž dění v tomto systému sleduje. Jsme energií plná lásky, která tímto tělem proudí a díky jeho smyslům (včetně mysli) prožívá život. Nejsme tělo. Nejsme hmota těla. Jsme energie.

Kdyby tato energie proudila bytostí, která nemá strach, vnímali bychom skrz její tělo život dočista jinak. S velkou láskou. Žasli bychom nad tím, co můžeme díky hmotě tohoto těla zažívat v hmotném prostředí na planetě Zemi zažívat. Díky tělu máme možnost naprosto unikátního zážitku. O to tu přesně kráčí… Užívat si život v našem těle, které máme přiděleno.

Toto tělo má svá omezení. Právě ve formě různých názorů, strachů, stínů, přesvědčení apod. To jsou přesně ty energetické uzly, které si doslova kradou naši životní energii. Doslova ji brzdí, zastavují a blokují. Vytváří v jejím proudění odpor. Energie se pak hromadí a život v těle není prožíván v bezpodmínečné lásce, ale skrze různé odpory, nelibosti, strachy, potlačené emoce atd. 

Pokud chceme žít ve větší lásce, než jakou v našem těle vnímáme, pak začíná být zřejmé, jak do toho… Milovat… Milovat vše, co život přináší. Nerozlišovat na dobro a zlo, na špatné a dobré. Brát vše takové, jaké to je. Je to součástí našeho života. A pokud se ozve nějaký odpor třeba právě ve formě myšlenek, pozorovat tyto myšlenky bez potřeby je hodnotit. 

Naše hodnocení vytváří v našem vnímání různé filtry, díky nimž se v různých oblastech našeho života vzdalujeme od radosti, vděčnosti, soucitu, lásky… Prožíváme pak život hodně skrz naše strachy, starosti, hněv, úzkost, zlost… Prožíváme to jen proto, že jsme v minulosti něco nemilovali nebo se něčeho báli. Něco jsme odmítali a toto odmítání se projevuje ve formě zkušeností, emocí, pocitů i myšlenek. Vše je dokonale propojené.

Pokud s tím budeme zápasit, řešit to, odmítat to, krmíme ego s jeho prográmky a jsme v podstatě v bludném kruhu. Jsme v pasti a jen lítáme z místa na místo v rámci různých koutů této pasti. Pokud se chceme dostat nad tuto past, je třeba se s myšlenkami neztotožňovat. Nechat je tělu. Uvědomovat si, že to je vnímáno díky tělu a jeho nastavení. Jakmile si uvědomíme, že jsme tím, kdo vnímá, ztrácí ony myšlenky sílu. Jsou pozorovány, nejsou odmítány. 

Není třeba žádné myšlenky odmítat a označovat za problém. Jsou ukazatelem, že něco v našem životě nedostalo lásku, a proto ono "něco" nevnímáme s láskou. Když si všimneme, že nám to život přišel jen ukázat, můžeme naopak procítit radost, že jsme to rozpoznali. Tím tomu dáváme lásku. Nejsme negativní myšlenkou, není naše. Jsme láskou, která onu myšlenku pozoruje. A stejně jako je pozorován její příchod, je pozorován její odchod. Nesnažíme se ji chytit a řešit, čímž může odplout.

A my nejsme lapeni do pasti, ale udržujeme si nadhled a odstup. Jestliže nám život něco servíruje, přitáhli jsme si to naší energií. Vnímáme to na té úrovni, na které se nacházíme. Čím víc v sobě máme vzteku, tím snáze v nás něco tento vztek probudí. Pokud jsme vztek nepěstovali nebo nepotlačovali, nemáme v těle téměř žádný. Je pak nemožné nás rozvztekat, protože tuto energii nemáme jak projevit. Nemáme ji v těle… Nemůžeme zažít stejnou porci vzteku jako člověk, který se neustále nad něčím rozčiluje. 

Pokud se tedy necháme skrz myšlenky tahat do emocí, jsme jak na houpačce a je to mimo naši kontrolu. Pokud bychom se snažili mít nad tím kontrolu, pak tomu opět dáváme energii nepřijetí. Pokud to ale dokážeme nezávisle pozorovat, máme klid. Myšlenky mohou vytahovat cokoliv, my se na ně tiše usmíváme a pozorujeme, jak to zkouší… Jak nás zkouší chytit, abychom je přikrmili energií odporu. 

Jakmile jim na to neskočíme, jejich nízká vibrace není podpořena stejně nízkou vibrací. Je vnímána z vyšší vibrace, čímž se o tuto vibraci navýší. Vztek tak přestává být vztekem. Strach přestává být strachem. Síla nízkých energií slábne, protože je vnímána s láskou a přijetím. 

Není nutné vyhledávat zázračné techniky, které lusknutím prstu utnou nežádoucí myšlenky. Život chce být prožíván, ne vyřešen. Denně máme možnost vnímat, jak je život skrz naše tělo prožíván. Užívat si to. Nebojovat s těmi prožitky nebo myšlenkami. Užívat si, že je vnímáme. To je celé. Dokonale to mění proces prožívání, který se postupně ladí na stále vyšší vibrace. Dostáváme se do větší rovnováhy, klidu, lásky, radosti, aniž bychom o to museli usilovat nebo porážet v boji negativní myšlenky. 

Blok v těle přestává být blokem. Do stínu může světlo. Čím více nelibosti tímto pozorováním rozpustíme, tím lépe se cítíme. Čím více lásky v sobě necháme proudit, tím více jí prožíváme. Díky odžitým zkušenostem můžeme vnímat, jak se vnímání života mění. Co nám kdysi vadilo dnes nevadí. Co se nás dříve dotýkalo nás nechává v klidu. 

Cítíme vnitřní klid, protože neklid byl vytvářen právě oněmi bloky. Ty však mizí. Jsou rozpoznávány a přijímány. Ztrácí sílu blokovat náš život a jeho plné prožívání. Život se najednou stává stále zábavnějším. Začíná to být hra, ve které je hlavní zábavou pozorovat. Sebe sama, své pocity, myšlenky a každý pokus ega, stáhnout nás dolů. Najednou nemá jak. A vy žasnete, protože vnímáte ohromnou proměnu. 

Už se nebojíte, kdo vám co řekne. Jen ať vás zkusí naštvat, zklamat, rozčílit… Vnitřně už nevnímáte naštvání, zklamání nebo rozčilení. Vnímáte vděčnost, že jste si všimli pokusu vás dostat do těchto energií. Všimnete si toho o krok dříve, než by se ony energie stihly projevit.

Je to až šokující, protože vnímáte, že se nemohou prosadit, ač v minulosti už by tu byly. Už byste byli naštvaní, zklamaní nebo rozčilení. Nyní jen pozorujete a žasne, že je to pryč.

To je noční můra všech strachů a stínů. Dostávají plnou porci lásky a přijetí. Dostávají světlo, které je oslňuje a rozpouští. Mizí i bez boje. Mizí díky lásce. Možná to zní jako pohádka, ale je to skutečnost. Láska je nejlepší lék na vše. Láska ve formě stavu, kdy nekrmíte negativní emoce. Nemusíte milovat, stačí přestat hodnotit cokoliv jako negativní. Brát to takové, jaké to je. Bez emocí, bez hodnocení, bez odporu. Tedy s láskou…

Další podobná témata najdete v "Klíči k naplněnému životu".