Jak vnímat život bez kritiky a negativních myšlenek?

Vaše otázka: 
"Líbí se mi váš recept, přijímat vše takové, jaké to je. Bez negativních myšlenek. Jenže lidé kolem mne skoro o ničem jiném nemluví, než o tom, co se jim nelíbí. Nechci se do toho zapojovat, aby mne to tahalo dolů, ale zároveň je nechci od sebe odhánět. Co mám v takové chvíli dělat? Často s tím zápasím. Děkuji."

Odpověď: 
Krásně jste pojmenovala to, co vás tíží. A když budete pozorně vnímat, jakými slovy jste své pocity popsala, najdete v nich odpovědi… Všimněte si, že sama přiznáváte, že s tím zápasíte. Váš problém vůbec není o tom, co dělají nebo říkají druzí lidé, ale že vy s tím zápasíte.

Nechme na každém, ať se projevuje přesně tak, jak umí. Jak to cítí. Naším úkolem není s tím zápasit nebo druhé lidi upravovat do naší představy. Učme se pozorovat a naslouchat s láskou a vnitřním klidem. Vnímejme, co dotyčné kolem nás trápí, co prožívají a co vyjadřují. 

Můžeme to vnímat dokonce jako dar, že to svěřují právě nám. Nebo že toho můžeme být jednoduše svědky. Že to je součástí našeho života v přítomném okamžiku. Zdánlivě negativně naladění lidé si ve skutečnosti jen ulevují od vnitřní bolesti a vnímání strachu. 

Pokud se k nim stavíme s odporem, tedy pokud nepřijímáme jejich pocity s pochopením, jsme to my, kdo tento odpor zažívá. A jsme to my, kdo tento odpor pak vyzařuje k někomu, kdo nám projevuje lásku, byť na nízké vibraci svého trápení, tedy svého strachu… 

Myslíme si, že nás zasahují ustarané či negativní řeči druhých, ale dolů nás tahá náš vlastní vnitřní nesouhlas s tím, co v danou chvíli vnímáme v sobě. Můžeme vnímat těžká lidská dramata, aniž bychom se do nich sami nechali emočně zatahovat. Nemusíme v tu chvíli prožívat drama také. Můžeme prožívat soucit s tím, co druzí prožívají. 

Naše pocity jsou silně ovlivněny celou řadou přesvědčení. Ty si při pěstování této všímavosti ke svým myšlenkám a pocitům postupně uvědomujeme a jsme tak schopni je odhazovat. Neztotožňovat se s nimi. Pustit je k vodě. 

Uvědomte si, jaká přesvědčení máte. Jak se projevily i při formulování vašeho dotazu… Vidíte je?

V podstatě všechna naše přesvědčení vycházejí z úvahy, že něco je dobré a něco špatné. Od toho se odvíjí naše vnímání života. Je třeba přijmout, že vše je dobré takové, jaké to je. Ne ve smyslu pozitivního myšlení. Není to ani pozitivní, ani negativní. Jen to prostě je. Jen se to děje. My to skrz tělo vnímáme.

Je třeba si všímat, jak reagujeme, ale nehodnotit, co je dobré a co není. Jen vnímat, všímat, pozorovat…

Ve skutečnosti je vše k něčemu dobré a směřuje to k něčemu dobrému. Jestli to tak nevnímáme, je to právě náš vlastní filtr, názor, přesvědčení, co nám znemožňuje to vnímat. Co omezuje naše vnímání života jen na velmi úzké vnímání skrz vlastní názory a nevidíme pak provázanost mnoha příčin a souvislostí. 

Není třeba vnímat ony souvislosti, nebo po nich pátrat. Stačí přijmout, že život je mnohem sofistikovanější, než my svým chápáním můžeme pojmout. Je dobré přijmout, že nemusíme všemu rozumět. Nemusíme mít vše vyjasněno. Nemusíme mít vše pod kontrolou.

Stačí tomu dát klid, že je vše v pořádku. Vždy. Je úplně v pořádku, když někdo prožívá drama nad tím, co nám přijde jako banální nebo zbytečné. Pro něj to není banální. On to prožívá. Vy to nemusíte hodnotit, stačí to respektovat, že to je jeho prožitek. Jeho vyjádření sebe sama a toho, co cítí. 

Není třeba se hroutit z toho, když vám někdo něco vyčítá, zlobí se na vás, chrlí ze sebe hněv apod. Je to v pořádku. Ztělesňuje nějakou emoci, vibraci, energii. Kdyby všichni byli v totální lásce ke všemu, bude náš život ochuzen o spousty variant. Kdybychom nezažili bolavé chvíle, nedocenili bychom ty radostné. Vše by bylo stejné a fádní. Užívejme si tu pestrost, všechny ty varianty života, s nimiž se máme možnost setkat. 

S tímto přístupem zažijete postupně úžasnou vnitřní proměnu. Tedy proměnu ve sféře emocí, které nebudou tak snadno vystřelovat z rovnováhy, tedy z pocitu klidu a bezpečí, že se vše děje optimálním způsobem. 

Kde bylo dříve nějaké hodnocení, zůstane jen klid, úžas a vděčnost, že to vnímáte. To je celé. Naše energie roste právě díky tomu, že s ničím nezápasíme. Zápas je přesně to, co nás vysiluje. Když nezápasíme, energie nám zůstává na čistý prožitek. Na čisté vnímání. 

Stačí vnímat bez hodnocení. Nic nevyzdvihovat a nic neponižovat. Pokud s námi něco nesouzní, vnímáme to. Nemusíme s tím zápasit. Nemusíme hanět něčí písničku jen proto, že máme raději jiný žánr. Nemusí se druhým líbit to, co se líbí nám. Nepotřebujeme jejich souhlas, že to "naše" je správné nebo dobré. Vše je dobré a stačí se obohacovat vnímáním, v jaké životní pestrosti se my lidé pohybujeme. 

Každý člověk vyzařuje svou unikátní energii. Pokud setkání s ním vnímáme jako obohacení, rozšiřujeme své vnímání. Pokud jej začneme hodnotit, krmíme vlastní pochybnosti o tom, zda my jsme druhými vnímáni tak, jak bychom si sami přáli.

Naše myšlenky a pocity jsou pro nás krásným ukazatelem, co vše naráží na nějaké naše přesvědčení, které se snaží vykrmit tím, že jej budeme stále potvrzovat. Že mu dáme souhlas, aby se nás drželo a my skrz něj dál vnímali svět. Vnímali omezeně právě díky našim přesvědčením.

Když si uvědomíme, že druzí lidé nás nemají šanci tahat energeticky dolů, pokud tomu sami nevěříme, nastane ohromná úleva. Dojde nám, že oni nás nepřicházejí tahat dolů či naopak nahoru. Oni nám jen ztvárňují naše vlastní vnitřní pocity. Doslova jsou jejím zhmotněním. 

A pokud se nám nelíbí, co vnímáme, bojujeme jen sami se sebou. Stačí si všimnout, že prožívaný pocit je náš. A přijmout jej s láskou. Přijmout jej jako milující rodič, který má připravenou náruč pro své milované dítě. Ne za našich podmínek, ale za všech okolností. Ať již ono pomyslné dítě pláče nebo zažívá radost. Ať už tyto pocity vnímáme u sebe či u druhých lidí, vždy dává smysl být milujícím rodičem s otevřenou láskyplnou náručí.

Pokud na druhé projektujeme podmínky, za nichž si naši lásku (přijetí) zaslouží, už to není láska. Ani vůči sobě, ani vůči nim. Je to převzatý strach, že bez naplnění našich podmínek a přesvědčení bude něco špatně. Že zažijeme něco bolavého. Že se nebudeme dobře cítit. Tento strach pak vyzařujeme a musíme jeho energii dostat zpátky. To je ono pomyslné zrcadlo, o němž se často hovoří ve vztahu k druhým lidem. 

Většina vnitřních programů se s námi nese již od našeho dětství, kdy jsme je od rodičů či kamarádů poctivě nasávali. Byly to právě ty chvíle, kdy jsme potřebovali rodičovskou či jinou lásku (pochopení, přijetí, ujištění), ale místo ní přišlo bolavé odmítnutí, zrada, křivda, ponížení nebo opuštění.