Co jsem si uvědomil při obyčejném vaření pudingu

Rád bych na tomto zdánlivě bezvýznamném příběhu o pudingu ukázal, jak pracuje lidská psychika, jak naše skryté strachy vstupují do běžných činností a jak naše všímavost rozhoduje o tom, zda nevědomky nepřikrmíme nějaký svůj pocit nejistoty, či naopak tuto nabídku odmítneme a posílíme tak vztah sami k sobě.

Míchám puding a cítím se skvěle. Nemyslím na puding, ale na ženu, kterou jsem den před tím poznal. Cítím se šťastný. Nejen ze setkání, ale i z přítomného okamžiku. Protože nelením a dělám puding - pro sebe a mé děti. Mám ze sebe dobrý pocit. 

Připravím si skleničky, dám do nich piškoty, zaliju je pudingem. Z většího hrnce to nejde snadno, ale přelévám jej pečlivě, trpělivě, spokojeně… Mám radost, jaký jsem kuchař, protože zvládnu udělat puding. Olíznu lžíci. A safra… Nedal jsem tam cukr… 

A to jsou přesně ty chvíle, kdy se rozhoduje, co v sobě krmíte za pocity, emoce, hodnocení sebe sama… Zda to využijete jako nabídku si něco vytknout. Jsem kvůli tomu pitomec nebo neschopnej chlap? Ne… Jen jsem prostě zapomněl, protože myslím na něco jiného. A to, na co myslím, obsahuje nejistotu… 

A přesně tuto nejistotu jsem přenesl do vaření pudingu. Nevědomky… Při soustředění na to, co dělám v přítomném okamžiku, bych na cukr nezapomněl. Lítám ale myšlenkami jinde. To samo o sobě není důvod, abych zapomněl. Pokud bych lítal v oblastech, kde mám vše klidné a vyřešené, pak v této energii klidu na cukr nezapomenu… Jenže… Je to oblast, kde cítím nejistotu, jak to dopadne… Jestli jsem dobrý já pro ni. Jestli i pro mne je ona ta pravá…

Energie nejistoty se potřebuje dosytit, a tak využije aktuálně prováděné činnosti, aby se nějak projevila. Aby se naplnila v něčem, co svým egem ohodnotím jako "nežádoucí". Kdekdo by se v tu chvíli naštval, rozčílil sám na sebe, zanadával, vztekal… Je tu ale možnost, volit v každém okamžiku svého života vnitřní klid. Radost ze všeho, co život přináší. I když ego nabízí komentář, že je něco "blbě"… Když si všímáte, odhalíte, co je pod tímto povrchním soudem. Že tam jsou ukryta hlubší témata.

Proto i ega mnohých čtenářů těchto řádků hodnotí puding a cukr a nechápou, že tento text není o pudingu. Ego je nepustí pod povrch, takže hodnotí, jakej jsem trapnej, že píšu o takový blbosti… Nedat do pudingu cukr, no bože… Ten je trapnej, co?

Nebo pochopíte, že mluvím o psychologických kličkách našich strachů, které se vkrádají do zdánlivě banálních životních situací, kdy je tak snadné něco zkritizovat, ponížit, hodnotit a nevšimnout si, jak to odráží naše skryté strachy. Strachy, že v něčem nejsme dost dobří, nebo že nám život uštědří nějakou facku. A tak drobné facičky nepovažujeme za přátelské probouzení do přítomnosti a klidu, ale jako nechtěné ubližování. 

Jenže život nám nikdy neubližuje. Jen nás školí a posouvá do stále větší lásky ke všemu, co cítíme, vnímáme, prožíváme, dostáváme… Protože jenom sklízíme to, co v sobě máme zaseto a ono to zkrátka roste a projevuje se ve vnějším světě. Pokud přijmeme i chvilky, kdy něco zabolí, překvapí, "zaškodí" apod., nebude nám život už na stejnou vnitřní ránu muset příště sahat, protože ji v sobě zkrátka už nebudeme mít. Nebudou nás tak stejné věci znovu a znovu zraňovat, protože je konečně přijmeme bez odsuzování. Tedy s láskou. Tedy bez negativních emocí.

Puding jsem vrátil do hrnce i s piškoty. Skleničky oblemcané… Přidal jsem cukr, promíchal, znovu dal do skleniček… Dílo není tak krásné, jako bývá. Jenže zdánlivě nepovedené dělání pudingu prohloubilo můj vnitřní klid místo neklidu. Odmítl jsem pochybnosti o sobě. Na nikoho to nesvádím, nikoho z toho neobviňuju a nikoho za to nekritizuju. 

Ta nabídka tu byla. Místo toho se tomu směju, jak mě život vrátil do přítomného okamžiku. A v něm jsem sáhl po klidu. Po takovém řešení, v němž v reakci na situaci budu cítit nejlepší pocit, že jsem udělal to nejlepší, co jsem v tu chvíli cítil, že mám udělat. 

Nejvíc mne dostalo, když jsem si uvědomil tu souvislost. Řešil jsem oblast, kde mám nejvíc pochybností. A ty pochybnosti zneužívají kdejaké blbinky, zdánlivé chybičky, jen abychom sebe sama ponížili. Nevinně si něco řekli na svou adresu a nevšimli si, jak v sobě jen krmíme onen strach, který se ve vnějším světě projevil formou, která s myšlenkami zdánlivě vůbec nesouvisí. Jde o úplně jiné téma, že? Vztah k ženám vs. cukr v pudingu… 

Jenže v tom je ten lidský život magický… Myslíme si, že řešíme cukr v pudingu a přitom jen projevujeme vlastní pocity lásky či nelásky vůči sobě. Děje se to vždy. Ať děláme, co děláme. A pokud uděláme my nebo někdo jiný cokoliv, kde cítíme nespokojenost, jde o nelásku k sobě samému. Abychom si nevšimli, náš vlastní strach (schovaný ve stínu) odvede pozornost ven. Abychom řešili to venku (cukr, puding) a nevšimli si, že vše venku jsme my sami. Naše energie lásky vůči sobě. 

Čím horší vám připadá svět, tím víc v sobě máte strachu. Čím horší vám připadají lidé, tím víc v sobě máte strachu. Čím víc někoho nebo něco kritizujete, tím víc v sobě máte strachu. A s každým prožitkem nevole, odporu, vzteku či jiné negativně prožívané emoce jej v sobě přikrmujete. Tisíc situací může být jeden jediný skrytý strach. A vy na tuto šňůrku navlékáte další a další korálky a ona těžkne. 

Život nám ale nepřináší další korálky proto, aby nás zatěžkával, ale abychom si konečně všimli, že ten odpor neseme v sobě. Není v těch situacích a lidech tam venku. Je v nás. A když se korálky přidávají postupně, člověk si ani nevšimne, jak jej život tíží víc a víc. Zvykne si. Přijde mu to normální. Přirozené… Život takový zkrátka je, pomyslí si. Já už takový zkrátka jsem, zvykne si říkat… 

Jenže život celý život nedělá nic jiného, než že nás nabádá. Všimni si svých korálků a odhazuj ty, které tě tíží. Ne násilím nebo bojem, ale všímavostí. Láskou k sobě samému. Láskou i vůči těm těžkostem, protože jen tvůj odpor je v tobě dál a dál aktivuje. Jakmile miluješ něco nechtěného, už to není nechtěné. Už je to milované. Už se toho nedržíš a netaháš si to do života. S láskou to pustíš, protože v lásce vůči sobě nemáš potřebu si na své strachy navlékat další a další závažíčka…

Často si svých závažích začneme všímat, až když nás opravdu velmi silně tíží. Kdy už je nemůžeme unést. Přitom není třeba dramatických činů. Stačí si všímat sebe sama a svých pocitů a myšlenek v přítomném okamžiku. Neustále se k tomu vracet svou všímavostí a když navnímáte něco "nežádoucího", přijmout to s otevřenou náručí. Ne s odporem, že by to mělo být jinak. Že by se něco nemělo dít. Stalo se, přijme se to a jde se dál. Bez závažíčka… S větší lehkostí… 

V tomto nastavení zjistíte, že co vás dříve zatěžovalo, vás postupně osvobozuje a obdarovává. Necítíte se být životem obtěžkáváni a taháni dolů, ale právě skrze přijetí drobných nevolí a odporů k běžným situacím stoupáte vzhůru. Vzhůru do lepších pocitů. Vzhůru do prožitků radosti ze života. A opět… Abychom milovali život, nemusíme si vysnívat, co vše nám dodá radost. Co vše si máme koupit a navléct to jako ten pro změnu radostný korálek na šňůrku s radostmi. Na bucketlist, co vše nám dělalo radost. Pak totiž vše ostatní považujeme za všední a ženeme se jen za tím nevšedním. 

Stačí se neustále ladit na vnitřní klid a on roste sám. Je podporován, zaléván naší pozorností, takže jej neumenšuje nějaký plevel. Pak se dokážete radovat i ze všedností, protože vnímáte, že to vůbec nejsou všednosti. Že to byl strach, kdo něco ponižuje jako všední či obyčejné. Ale jakmile vnitřní radost doroste do určité výšky, nic už není všední. Nic není jako dřív. Roste naopak radost z prožívání všednosti, protože vnímáte ten rozdíl. Rozdíl, kdy jste vstávání z postele a nový den vnímali s odporem, protože vás něco čeká, něco musíte, něco nechcete, nebo nemáte energii…

Někdo potřebuje dostat od života pořádnou facku, aby se probral a vážil si života. Někdo to nenechá dojít tak daleko a začne svůj život milovat dřív, než vnitřní bolest dosáhne kritické hladiny. A pak si jen užívá tu cestu, kdy bolest mizí. Kdy se nejistota a strachy rozplývají. Kdy zůstává stále čistší vnímání toho, že vše vždy bylo a je v naprostém pořádku přesně takové, jaké to bylo a je. Jiné to nebylo a není. Stačí to milovat. 

A pak milujete život. Bez podmínek, co by on měl… Vy si rozhoduje o vibraci prožitku… Zda jste vibračně dole nebo nahoře… Vy máte v každém přítomném okamžiku možnost si vybrat… Chce to jen jediné… Láskyplnou pozornost. Ke všemu…

Tak, a teď si sním ten svůj puding. 

A ve výsledku bude chutnat jako žádný jiný. Jako žádný předešlý. Protože jsem jej vařil s láskou a dal tomu lásku i tehdy, kdy přišla nabídka ji v takové síle necítit. Odmítl jsem tuto nabídku a zvolil lásku k tomu, co život skrz mou energii uvařil. Vychutnám si to jako ten nejlepší puding na světě. Lžičku po lžičce. V soustředění na přítomnost a s vděčností, že svůj život vnímám s takovou láskou. Příště jej možná ani sladit nebudu… Mám život sladký dost… Dnešní den bude nádherný už jen proto, že hodlám vše dělat s láskou a láskyplnou pozorností. S všímavostí. Nevykrmím žádné strachy, že něco je nebo bude v nepořádku. Vše je dokonalé právě takové, jaké to je. Dobrou chuť, Honzo…