Vnitřní klid začíná pozorováním ega

Lidé rádi hodnotí, kritizují či srovnávají.
Stará se o to lidské ego, které je díky tomu využíváno.
Chce být využíváno.
Má totiž strach, že kdybychom mu nedávali energii, zemřelo by.

Dobře ví, že je smrtelné.
Jakmile odejde život z lidského těla, zemře i naše ego 
se všemi svými programy, názory, přesvědčeními…

Vtip je v tom, že nás ego obelhává.
Vytváří dojem, že jsme to my.
Že ten človíček se svým tělem, obličejem, jménem a odžitým příběhem jsme my.
Jenže my jsme ten život, co v tom těle bydlí.
Co díky tělu vnímá.
Díky očím vidí.
Díky uším slyší.

Jsme život, který do těla vklouzl a zase z něj vyklouzne.
My se tedy nemáme čeho bát.
Zase si najdeme jinou tělesnou schránku, v níž můžeme prožívat život.
Strach můžeme směle nechat egu.
Jen ať se klidně bojí.
My to můžeme pozorovat.
Nemusíme se bát.
To se děje samo díky egu.

Když to pozorujete, nebojíte se.
Žasnete, že to je prográmek. Nejste to vy.
Nejste vtaženi do her ega.
Dokonce mizí vaše potřeba někoho kritizovat nebo hodnotit.
Protože víte, že pokud se někomu něco nelíbí, pak zákonitě egu.
Egu a nějakému jeho programu, který si tím bere energii.

Když to ale pozorujeme, pak se věci mění.
Nereagujeme na vnější svět.
Reakce se děje sama.
Probudí strachy, probudí myšlenky, probudí názory…
My jen pozorujeme a žasneme.
Ve skutečnosti se nic extra neděje, ale ego z toho dělá věčně drama.
Pořád se mu něco nelíbí.
Pořád vytváří dojem, že je třeba něco řešit.
Pořád se snaží krmit sebe sama.
Pořád rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné.

Když ale přestaneme hodnotit, není nic dobré ani špatné.
Je to přesně takové, jaké to je.

Stejně jako strom je pouze stromem, 
dokud nepřijde hodnotící ego se svým názorem.
Stejně jako barvy jsou pouze barvami, 
dokud je ego nezačne porovnávat.
Stejně jako struny na kytaře hrají každá jinak, 
aniž by bylo třeba nějakou vyzdvihovat a jinou kritizovat.

Bez ega zůstane jen čisté vnímání - pozorování života.
Odpadne strach, že něco bude špatně.
Nic není špatně. Jen to je.
Zatímco ego rádo řeší i to, co neexistuje.
Vytváří scénáře, které se nenaplní, jen aby žilo.
Vytváří strachy, jen abychom necítili vnitřní klid.

Bez hodnocení ega zůstává svět přesně takový, jaký je.
Vše kolem nás i v nás je přesně takové, jaké to je.
Ani dobré, ani špatné, ani správné, ani zlé, ani moc, ani málo…

Ale pozor… Ani ego není špatné.
Ať si dělá, co chce.
Je to jeho věc.
Je jako malé dítě, které si hraje.
Ať si hraje. 
Není třeba s ním bojovat ani před ním utíkat.
Stačí si všímat, jak si hraje.
Jak to zase zkouší…
Jak vytváří příběhy, u nichž bychom mohli zažívat nějaké pocity.
Naše pocity mu obzvlášť chutnají.
Čím víc zažíváme pocity kolem strachu, vzteku, averze apod., tím víc energie pro ego.
Čím více zažíváme pocitů kolem lásky, radosti, pohody, klidu apod., tím méně má práce.

Rádo vytváří různá očekávání.
Může nás pak hodit dolů, když je život nenaplní.
Prožije si pak energii zklamání.
Není to geniální?
Místo, abychom pozorovali jen to, co je, dáváme energii egu.
To nám vytvoří v hlavě příběh, co by se mohlo stát…
My se pak buď těšíme, nebo se bojíme.
Prožíváme něco, co není.
Ze strachu, že to, co je, je moc nebo málo.
A to, co přijde, by mohlo být také moc nebo také málo.
Ego straší sebe sama, že by život mohl bolet.
A pak s tímto vlastním strachem zápasí, nebo před ním utíká.
Tím samo sebe krmí strachem.

Přitom samotnému životu nic nechybí.
On prostě je takový, jaký je.
Byl jaký byl a bude přesně takový, jaký bude.
Ať si o tom ego myslí, co chce.
Ať se těší nebo bojí.
Ať nás vrací do minulosti a staví na ní představu o tom, co přijde.
Jsou to hry, které jsou navíc.
Stačí si užívat přítomnost a vnímat radost, že ji můžeme prožívat.
Že máme k dispozici lidské tělo, skrz jehož smysly vidíme, slyšíme, cítíme apod.

Je dobré si všímat, jak ego se svými prográmky funguje.
Protože když si toho nevšímáte, netušíte, že to je ego.
Myslíte si, že jste to vy.
Teď už víte, že nejste.

A tak to celé můžete v klidu pozorovat.
Milovat toto pozorování.
Protože pak dáváte egu tolik lásky, v níž ty strachy působí směšně.
Jako by se bálo malé děcko a vy vnímali, že není čeho…

Ruku v ruce s tím odpadají prográmky, které měly moc kazit nám radost ze života.
Odpadá potřeba, vytvářet si nějaké domněnky.
Odpadá potřeba, vymýšlet nějaká očekávání.

Najednou není důvod někoho kritizovat, protože jen pozorujete.
Pozorujete a vnímáte, že chování druhých lidí je jejich ego a jejich prográmky.
Najednou s tím nemá kdo bojovat, protože ego zaměstnáte raději něčím užitečnějším.
Nemáte potřebu se s nikým srovnávat, protože chápete, že jsme každý unikátní.
Nikdo není lepší ani horší. Každý je svůj.

Nepotřebujete, aby se měnil podle vás, protože tuto hru ega už nehrajete.
Nemáte potřebu někoho ponižovat nebo se nad někým povyšovat.
Máte soucit ke každému, aniž by rozhodovalo jeho chování.
Ego má vztek, protože ho vidíte.
Už neví, co by na vás vyzkoušelo, abyste mu dali energii.
Vy si ji necháte.
Necháte si ji pro svůj vnitřní klid.
V něm je svět naprosto v pořádku.
Cítíte to.
Vnímáte to.
Jste to.