Lidé si libují ve vytváření tlaku sami na sebe i na své okolí. Neustále něco hodnotíme a kritizujeme. Vidíme mraky chyb na druhých lidech a sami se bojíme chybovat a nebýt pro ostatní "dost dobří".
Osobní rozvoj:
- Chcete reportáž z místa neštěstí? A co takhle z místa štěstí?
- Život se s vámi nemazlil?
- Režírujete si svůj život sami, nebo hrajete komparz v jiných příbězích?
- Velké poděkování škole, jak skvěle nás připravuje pro život
- Zpomalte! Nic víc nepotřebujete…
- Druhé lidi nezměníte, ale své reakce na ně ano
- Média vyškrtávají zlo ze svého obsahu, protože se špatně prodává
- Nemůžete to změnit? Tak to přijměte!
- Jste zdraví? Skvělé, tak si to prožívejte!
- Kde se to v lidech bere? Odpověď je přeci zřejmá...
- Filmová tvorba nenápadně inspiruje další šílence se zbraní
- Vděčnosti není nikdy dost
- I malý počin má vliv na celý sled návazností
Lidé si libují ve vytváření tlaku sami na sebe i na své okolí. Neustále něco hodnotíme a kritizujeme. Vidíme mraky chyb na druhých lidech a sami se bojíme chybovat a nebýt pro ostatní "dost dobří".
Pokud nás takto nenaprogramovali vlastní rodiče, sourozenci či jiní lidé z našeho okolí, pak se o to nepochybně postaral školský systém. Tlak a stres často navíc prezentoval stylem, že "takto to v životě chodí a jen ať si dítě zvyká, co ho v budoucnu čeká."
Prostředí plné porovnávání, kritiky, nátlaku, stresu a strachu jsme si ze škol přenesli do našich domácností. A kdyby tam přeci jen měla tendenci vládnout pohoda, klídek a radost, média se vytrvale starají o narušení jakékoli harmonie.
Jejich pojetí světa je plné strachu, hrůz, neštěstí, rozbrojů a konfliktů mezi lidmi, skupinami lidí, státy, národy atd. Pořád vytvářejí třecí plochy, jen abychom si náhodou neuvědomili, že to v našem vnitřním světě nechceme a nepotřebujeme.
Pojem "vnitřní svět" mnozí ani neznají. Nikdy ho pořádně nepoznali. Sice jsou s ním neustále v kontaktu, ale mají ho tak zanesený hlasitějším a nátlakovým "vnějším světem", že ho v sobě v podstatě pohřbívají.
Čím víc vnějších podnětů do sebe pustíme, tím větší zmatek to v nás vyvolá. Moderní technologie jsou na to fantastické. Chrlí to do nás ve velkém a ještě nás ujišťují, že ten chaos není jen v naší hlavě, že to na světě prostě takto chodí.
Také se ptáte, co s tím? Měl bych jeden osvědčený recept. Vzít ten život jako zábavnou hru, která nás má naučit ŽIVOT POZOROVAT v celé jeho pestrobarevné škále. Není třeba jeho různé části a projevy neustále HODNOTIT. Jakmile začneme srovnávat, kritizovat, odmítat apod., pěstujeme v sobě energii srovnávání, kritizování, odmítání atd. Tyto energie si neseme do dalšího života a dřív nebo později se budou chtít projevit. Budou volat po nakrmení.
Jakmile se naučíme vnímat toto volání, můžeme krásně měnit výsledek, který nám tato hra nabízí. Můžeme se svobodně rozhodnout, že tyto charakterové vlastnosti už v sobě nebudeme krmit. Že je v nás sice chce někdo "tam venku" přikrmit, ale že to je skvělá příležitost si toho všimnout a tu energii dát něčemu prospěšnému. Třeba jen myšlence, že nemám potřebu něco odsuzovat, protože to zkrátka je přesně takové, jaké to je.
Proč chtít pořád něco jinak, než jak to je? Nevede to náhodou ke všem neshodám? Proč neustále řešit, kdo je jaký člověk, jestli se chová podle našich postojů nebo jestli má názory či přesvědčení, které s námi nesouzní? Nemusí s námi přece souznět. Nejsme tu od toho, aby svět vypadal podle nás a abychom se rozčilovali, když je něco jinak. Je to takové, jaké to je. Stačí to přijímat.
Co se začne v těle odehrávat, je nepopsatelné! Je třeba to zažít. Pak se totiž začne zmenšovat naše neustále HODNOTÍCÍ EGO, které svými hrátkami brzdilo toky energie naším tělem. Jeho soudy a názory způsobovaly tu tlaky na hrudi, tu bolesti v zádech, tu stažené hrdlo, tu zánět močáku apod. To vše má příčinu v našich ODMÍTAVÝCH POSTOJÍCH. Stačí přestat krmit odpor, souzení, kritiku, strach, domněnky a podobné energie a tělem se začne doslova rozlévat radost, klid, harmonie, láska, pochopení, souznění, nadhled...
Stačí si uvědomit, k čemu jste v minulosti zažívali silný odpor, nesnášenlivost, pocit křivdy, zrady, ponížení apod. a navnímat, zda už jsou ty pocity s odstupem času pryč. Často pryč nejsou! A pouhá vzpomínka v nás začne doslova vibrovat, takže se ozve třeba divný pocit v žaludku, na hrudi, v zádech atd. Proč si v sobě toto nosit desítky let, když si můžeme život užívat v radosti? Proč si nevybrat radost ze života, když je to na naší volbě, jaký pohled na život v sobě hodláme pěstovat?