Jsou Vánoce šťastné a veselé, nebo hektické a uspěchané?

Jsou Vánoce pohodovým časem radosti a klidu, nebo naopak šíleně hektické období plné stresu a starostí? Jak to, že je někdo miluje a druhý nenávidí?

Můžeme Vánoce zkoumat horem dolem a hodnotit vše, co přinášejí. Samy Vánoce nám ale odpověď nikdy nepřinesou. Naše vnímání Vánoc není o Vánocích. Vánoce nejsou ani takové, ani makové. Naše vnímání Vánoc vypovídá jen a pouze o nás. Názorem na Vánoce (či na cokoliv jiného) projevujeme sami sebe a naši osobnost. Projevujeme celou tu důmyslně poskládanou skládačku všech možných přesvědčení, zážitků, zkušeností, strachů apod. 

Když něco například nesnášíme, je to naše nesnášenlivost. To, co cítíme, je vždy naše. Můžeme ukazovat prstem kolem sebe jak chceme, ale je to vždy naše. Naše emoce, naše pocity, naše myšlenky. Je to naše, tedy našeho těla (ega). Kdyby to v něm nebylo, nemůžeme to vnímat. 

Není to skvělé, když si to člověk uvědomí? Nabízí to skvělou příležitost, jak ten život prožívat třeba bez toho, aniž bychom něco například nesnášeli. Aniž by nám něco vadilo nebo jsme někomu něco vyčítali. Jde to vážně i bez toho... Stačí to v sobě nekrmit. Stačí si všímat, jaká se v nás rozeznívají přesvědčení, emoce či myšlenky.

Zda převládají ty nízké (negativní) jako vztek, odpor, závist, nenávist, posuzování, odsuzování apod., nebo zda necháme více projevovat ty vyšší energie (emoce), jako je láska, pohoda, radost, pochopení, vděčnost atd. Zda si více děláme starosti, nebo žijeme v radosti.

Můžeme ze svých pocitů obviňovat třeba i Vánoce. Můžeme dávat moc všemu kolem nás, aby to vesele rozhodovalo o tom, jak se cítíme. Vnímáte v tom tu zranitelnost? Vnímáte tu past? Někdo nás pochvalí a my jsme nadšeni... Někdo nás zkritizuje a my se cítíme pod psa...

Nikdo se přeci nechce cítit špatně... Což je ale impuls, který můžeme uchopit různými způsoby. Můžeme jít za tím pěkným a užívat si to. Můžeme se ale zrovna tak bát, aby nebylo zle. Aby nám někdo něco neřekl. Abychom nezažili něco bolavého... Aby se nestalo něco špatného. Pak si ani nemusíme všimnout, že co jiný dělá s láskou, my děláme se strachem. Bojíme se, abychom nezažili něco bolavého a snažíme se tomu předcházet. Tím v sobě krmíme strach.

Mnoho lidí má v sobě strach tak silně vykrmený, že nejsou schopni se na emoční stupnici přesunout do klidnějších vod. Do klidnějších a radostnějších energií. Do lepší nálady. Do vyšší vibrace. A když, tak nárazově. Tu a tam... Třeba zrovna o Vánocích. Nebo ani tehdy ne. Tak alespoň na té dovolené. Nebo už ani tam to nejde?

Posvítit si na svůj vlastní strach není snadná záležitost. Chce to pořádnou porci odvahy. Nebo už to musí tak bolet, že to jinak nejde... A když vám na to bolavé ukáže někdo jiný, zabolí to. Vnitřní rána se ozve. Čím bližší je to člověk, tím více to bolí. On o vaší bolesti ale nemusí mít ani ponětí... Ve vašich očích se pak snadno stane tím, kdo vás zraňuje. A bolístka zůstává dál aktivní a živá a dříve či později se znovu ozve. Je ale úplně jedno, kdo ji oživí. Je vaše.

Kdykoliv se nám něco nelíbí, je to ozvěna čehosi v nás... Čehosi nezdravého, nezahojeného, bolavého, ustrašeného a tedy nemilovaného... Je to projev nízké vibrace, která naše pocity tahá dolů. A je to zároveň skvělá příležitost se přestat vymlouvat na svět kolem nás a starat se více o náš vnitřní svět. Co se v něm odehrává. Zda se probudily naše strachy a stíny, nebo zažíváme radost, klid, lásku, vděčnost, spokojenost...

Neřešit, kdo probudil naše nízké vibrace (špatné pocity) a kdo za jejich rozpohybování může. Ale uvědomit si, že je v sobě máme. Že se právě nyní projevují. A pokud je přijmeme takové, jaké jsou, tedy bez odporu k tomu, co zažíváme (nebo vůči tomu, kdo za to "jakože" může), léčíme se.

Naše přijetí naší bolesti je ve skutečnosti přijetí sebe sama. Přijetí sebe sama takových, jací jsme. Veselých i smutných. Šťastných i ubrečených. Je to forma sebe-lásky. Je to vysoká energie, ve které bolest nemůže zůstat bolavou... Léčí se. Nemůže být nadále vnímána tak bolestivě, protože dostává vyšší energii. Jako bychom to uplakané dítě v nás pohladili a políbili. Cítí pak naši lásku a cítí se díky ní lépe.

Nehledejme viníky za naše špatné pocity. Pozorujme reakce našeho těla. Co se probudilo? Kde se to ozývá? Jaké myšlenky či emoce to rozeznívá? Vždyť máme každý den znovu a znovu obrovskou příležitost si všimnout, čemu dáváme svou energii (pozornost). A jaký náboj této pozornosti dáváme. Pozitivní náboj nás nemůže tahat dolů a zrovna tak negativní náboj nám těžko udělá dobře po těle... 

Pokud nedokážeme cítit spokojenost s tím, co nám život nabízí, nechtějme měnit život a okolnosti. Nechtějme měnit druhé. Přijímejme svůj život s láskou, pochopením a bez odporu. Zdánlivě negativní zkušenost je tak rázem doslova přetavena na úplně jinou energii, která se pak rozlévá doslova do celého našeho života. Do všeho, co zažijeme. Do všeho, co vnímáme. Do všeho, co nás potká... Už nejsme tak dole. Vnímáme to z nového úhlu pohledu. Z nadhledu. S odstupem. Bez negativních emocí...

Není radno rozlišovat na dobré a špatné. Je to přesně takové, jaké to je. Naše dnešní nenápadná hodnocení ovlivňují, jak budeme hodnotit zítra... Pokud ve špatné náladě nadáváme na celý svět, krmíme sami sebe energií "nadávání", tedy pocity křivdy, strachu, zloby, odporu, nepřijetí...

Dává smysl si takto škodit? Dává smysl v sobě krmit to, co nám samým vadí? Dává smysl s něčím bojovat? Není lepší to přijmout či dokonce milovat takové, jaké to je? Nestojí to alespoň za pokus?

Vánoce jsou další skvělou příležitostí, jak si ten život užívat bez odporu. Přijmout, že pro někoho jsou Vánoce obdobím lásky, klidu a rodinného setkání, zatímco pro jiného stres kolem dárků, úklidu či vaření a pečení. Pozorovat tu pestrost, jakou naše lidská společnost nabízí. A uvědomit si, že uprostřed toho všeho jsme my sami. Naše vnímání. Je to na každém z nás, jak se rozhodneme vnímat sebe, druhé lidi, dnešní den, celý život, nebo třeba Vánoce...