Jsme podobní umělé inteligenci, ale své tovární nastavení nepřetlačíme

Humbuk kolem umělé inteligence a jejích technických možností u mnohých způsobil nadšení, u mnohých zděšení. Přitom my lidé se dnes nechováme o moc jinak než naprogramované počítače. 

Ztrácíme schopnost, projevovat svou pravou podstatu, která nás od počítačů odlišuje. Stáváme se bezcitnými stroji, protože naše citlivost a vnitřní láska k životu je zatemněna různými strachy a prográmky. Můžeme být milujícími bytostmi. Můžeme zářit radostí jako malé miminko, které je natěšené do poznávání života. My se ale navzájem milujeme jen za splnění určitých podmínek.

Kdo splňuje naše představy, toho máme rádi. Kdo je nesplňuje, toho odsuzujeme. Jsme takto programováni od samého dětství. Jakmile jsme nesplňovali něčí představy, přicházel trest. Někdy ve formě křiku, jindy zákazy, tělesné tresty nebo jiné formy odmítnutí našich nejbližších. A tak se neustále bojíme odmítnutí. Bojíme se, že když se budeme chovat přirozeně, někdo nás odsoudí. Přijde trest.

A tak se snažíme fungovat tak, aby nás to žití na této planetě co nejméně bolelo. Aby vše bylo v pořádku a my nemuseli zažívat bolest. Tak se bojíme bolesti, že místo užívání si radostí utíkáme před tím, co by mohlo zabolet. Pryč je naše přirozená dětská zvídavost, hravost a lehkost, protože jsme za ni neustále dostávali přes prsty. A to my nechceme. Přizpůsobujeme se tak ostatním podle toho, s kým zrovna máme tu čest.

Naše přirozenost se vytrácí. Prográmky vítězí. Hrajeme role, které se od nás očekávají. Cítíme čím dál méně, že nejsme sami sebou. Zvykli jsme si žít skrz naše prográmky. Berou nám tolik životní energie, že nám už nezbývá na nás samé. Na vnímání sebe sama. Čím jsme prázdnější, tím více hledáme naplnění zvenčí. Je to vyčerpávající, ale tak jsme zkrátka naprogramovaní.

Jenomže pod všemi těmi prográmky je naše tovární nastavení. A to nemá se současnou společností nic společného. Tam je totiž láska k životu. Nefiltrovaná čistá esence. Nebýt našich prográmků, zářila by skrz nás do celého světa, ale my ji v sobě potlačujeme. Čím víc to ale děláme, tím větším tlakem může jednoho dne vytrysknout na povrch. Snese hodně. Je trpělivá. Nechá nás lopotit se všemi těmi starostmi, problémy a strachy, dokud si na ni nevzpomeneme.

Dokud jí nezačneme naslouchat. A buď ji do svého života pustíme postupně a ona poroste, nebo to zkrátka musí jednoho dne vybuchnout jak papiňák. V našem lidském těle je ukryto cosi, čím se od umělé inteligence odlišujeme. Jenom to bláhově hledáme všude jinde, než v sobě. Hledáme lásku, protože jsme láskou. Jen jsme se odpojili od její nejvyšší vibrace a prožíváme její nízkovibrační varianty. 

Například strach je na opačném pólu všech těch možností, které v lidském těle můžeme zažívat. Jenže i ten strach je ve skutečnosti láska, jen v minimálním množství. I ten strach je ve skutečnosti strachem z toho, že něco nebude v lásce. Že něco nebude krásné. Že by to mohlo bolet. 

Tak moc toužíme prožívat pocit lásky, že vymýšlíme tisíce možností, jak tuto energii zažívat. Lidský rozum nás neustále odvádí od onoho prožitku a pocitu a namlouvá nám, že jej dosáhneme skrz něj. Skrz rozum. Skrz dosahování cílů nebo vlastnění věcí. Skrz uznání druhých. A když se opravdu hodně bojíme, že nás druzí nebudou uznávat a milovat, obrátíme se na stroje, aby nám dodaly vnitřního klidu. Aby nám daly lásku, po které tak toužíme. 

Kolik strachu v sobě asi musí mít člověk, jenž hledá lásku ve stroji. Jak moc musí být odpojen sám od sebe, že si nechce přiznat, že i kdyby ten stroj vypadal jako nejkrásnější žena světa a říkal ta nejlíbeznější slova, že s pravou láskou to nemá nic společného. Jenže právě bláznovství těchto jedinců pomáhá ostatním si všimnout, kam to lidé ve své honbě za něčím lepším a lepším dotáhli. A kam to táhnou dál a dál. 

Přibývá lidí, kteří už to "dál a dál" odmítají. Cítí ten tlak, jenž je odvádí od jejich středu. Od klidu, jímž ve skutečnosti jsme. Jsme plni vnitřního klidu, jen ho nevnímáme. Je obalen tolika vjemy, že se topíme v možnostech moderního světa. Chceme prožívat klid a nevšimneme si, že jsme neskutečně neklidnou společností omámených lidí. Za čím se vlastně pořád ženeme? Jak to, že už se nedokážeme ani na chvilku zastavit a podívat se na svůj závod za čímsi, co vlastně nemá žádný smysl? 

Musíme opravdu padnout na hubu vysílením, aby nám došlo, že jsme úplně mimo? Mimo sami sebe. Mimo naši lidskou přirozenost. Mimo naše city, jimiž se od bezcitného světa odlišujeme. Stáváme se také bezcitnými a namlouváme si, že to je vývoj. Že to tak má být. 

Život se ale o vše postará sám ve své dokonalosti. Hodí nás zpátky na Zem. Dostaneme facku, která nás probere. A je proto úplně jedno, kdo se probere dřív a kdo později. Nikoho to nemine. Vše je totiž přesně tak, jak má být. A je to dokonalé...