Jak souvisí úspěch ve vašem životě s částicemi světla?

Když se řekne "světlo", možná si vybavíte světlo žárovky nebo sluneční svit. Světlo se přenáší díky miniaturním částicím. Je jedno, jak miniaturní vlastně jsou a jaké jim fyzikové přidělují názvy. Podstatné je, že v sobě nesou mnohem více, než to, co vnímáme jako světlo. 

Jsou to zásadní nosiči informací - včetně našich myšlenek. Ne náhodou jsou i s lidskou myslí spojeny termíny plné světla či naopak tmy. Říkáme, že se nám například "rozsvítilo", nebo že v něčem máme "jasno", případně že někdo má "zatemněnou mysl" anebo je ovládán svým "stínem".

Můžete mít také "tmu před očima" nebo se na svět dívat skrze "černé brýle". V neposlední řadě známe pojmy jako "osvícení" či "osvícený člověk", potažmo vzpomeňme na různé svaté, zobrazované se světlem nad hlavou - tedy svatozáří. 

Světlo může zářit ve své plné intenzitě, zatímco na opačném pólu této záře je tma. Není to však buď - anebo. Je to jen jiná podoba téže energie. Jsou to tytéž částice světla, jen s informací na jiné frekvenci, tedy kmitající jinou rychlostí.

Stejné je to v podstatě se vším. Dokonce i s naší emoční škálou, kterou jsme schopni zažívat. Tedy s emocemi, které my lidé prožíváme prostřednictvím lidského těla. Vrcholným vjemem by byla zářící bezpodmínečná láska,  k níž má však většina z nás hodně daleko. Na opačném pólu stejného spektra jsou temné děsivé strachy. 

A jsou to právě částice světla, které jsou úplně všude a vším, zatímco my je díky našemu lidskému vnímání posuzujeme jednou očima, jindy ušima, jindy skrze pocity apod. Zádrhel nastává v okamžiku, kdy některé projevy těchto částic vyzdvihujeme jako lepší a chtěné, zatímco jiné označujeme za horší a nechtěné. Tím v sobě krmíme odpor vůči životu. Jako bychom na dané částice tlačili, aby kmitaly na jiné frekvenci.

Tlačíme na ně a nechápeme, že tím je paradoxně brzdíme a vnitřně tuto snahu vnímáme jako tlak. Přitom právě pestrost všech těch projevů částic světla nám umožňuje vnímat život nejen jako jednolitou záři světla, ale jako obrovskou symfonii možností. Život nás s těmito možnostmi konfrontuje a stačí to prožívat bez odporu. My však chceme život měnit a nechápeme, že tím brdíme jen sami sebe. Své vlastní vnímání života.

Vnímáme jen to, na co jsme naladěni. Nemáme ani potuchy, jak famózní je celá ta symfonie všech těch vzájemně propletených a reagujících energií. Vnímáme jen nepatrný zlomek a místo, abychom si užívali ono vnímání, chceme všemu rozumět a mít nad vším kontrolu. Pokud ale vycházíme z nízké vibrace strachu, jen v sobě tento strach přikrmujeme. Pokud ale vyjdeme z energie úžasu, život nám odkrývá své další podoby.

Kdybychom nekladli životu do cesty své podmínky, domněnky a přesvědčení, vnímali bychom jej v oné oslňující záři bezpodmínečné lásky. Ale pozor. Byla by to nuda. Je v pořádku mít třeba strach, touhu či přání, jen nás to nesmí svazovat. Ale i to je v pořádku...

Je dobré vědět, že naše vnitřní světlo září na maximum ve své původní čistotě a síle. Pokud to tak nevnímáme, je to tím, že neustále naráží na různá zpomalení. Na různé filtry. Na různé názory, přesvědčení či strachy. Čím více lásky bychom byli schopni životu dávat, tedy milovat jej bez negativních emocí, tím více by naše nízkovibrační prožitky mizely. Jakmile vnitřně souhlasíme s názorem, že máme k něčemu odpor, musíme tento odpor zákonitě zažívat. Nelze to jinak. Je to frekvence, která je naší součástí. Musí se projevit. 

Pokud si to lépe představíte na konkrétním příkladu, pak jej rád použiju. Jakmile kývneme na to, že nám vadí například sprostá slova, zažijeme odpor vždy, když někdo promluví sprostě. Když někdo z celého světelného spektra využije tu část, kterou jsme my označili za "sprosté slovo". Převzali jsme nějaký názor, co to vlastně sprosté slovo je a zaujali jsme k tomu odmítavý postoj. 

Pak s námi může někdo vesele mluvit a jakmile řekně sprosté slovo, zabrnká o náš odmítavý postoj. Jako by zavadil o klávesu v našem vnitřním klavíru, kterou jsme označili za odpornou. Zabrnkal o klávesu, která existuje, je naší součástí a my ji odmítáme. Nechceme, aby o ni někdo zavadil.

Máme totiž za to, že nekteré klávesy hrají lépe a jiné hůř. Takto nenápadně mnohé projevy života vyzdvihujeme a jiné odsuzujeme. Nevšimneme si, že zatímco náš soud jde zdánlivě směrem ven k tomu, co se děje kolem nás, ve skutečnosti tak ladíme jen a jen sami sebe. Své vnitřní piano. Čím víc je rozladěné a čím více kláves nechceme nechat znít, tím horší symfonii života zažíváme. Nemůžeme z ní mít radost, protože jsme rozladěni.

Stačí neklást životu a jeho podobám odpor. Stačí si vnitřně uvědomit, že s námi nemusí vše souznít. Že pokud někdo použije například sprosté slovo, je to jeho klavír a jeho projev. My můžeme tento projev vnímat a cítit, že jej pro naši symfonii nepoužijeme a nepotřebujeme. Je však zásadní, nemít k tomu odpor. Neodsuzovat nikoho za to, jakou hraje melodii. Nechat to jemu, protože on nemůže jinak. Hraje s tím, co má. Co má v sobě. A jestli u nás to zabrnká na nějakou nelibost, pak je to naše nelibost. Je to náš soud, že něco nepatří do projevů života.

Není tedy důvod s čímkoliv bojovat nebo před něčím utíkat. Vždy nás to dožene. Proč? Protože tento odpor k životu je v nás. A pokud nám nikdo na nějakou bolavou strunu nesáhne, neznamená to, že nehrajeme falešně. A pokud nám někdo na bolavou strunu sáhne, neznamená to, že on za naše vnímání bolesti může. On nemusí mít ani potuchy, že se nás dotkl. Že rozezněl bolavé místo. On může třeba zrovna sprosté slovo mít jako úžasný ventil, který používá s nadhledem a radostí a má pocit, že je tak třeba zajímavější, zábavnější... 

Když něco nezní v tónině, kterou uznáváme jako krásnou, stačí tomu neklást odpor. Nechat to být. Není to naše, ať to zní třeba falešně. Ať je to jaké chce. Ono to takové stejně je a bude, aniž bychom to ovlivnili. Náš vnitřní nesouhlas však musíme prožít jako nízkou vibraci. Jako blok. Jako něco, co se snaží změnit vibraci, kterou rozeznívá někdo druhý.

Vycházím zde z předpokladu, že byste svůj život rádi vnímali s lehkostí jako plný světla a ne jako těžký temný boj plný strachů a nelibosti. Když budete milovat i vlastní strachy nebo stinné stránky, jako byste tyto zpomalené částice světla nasytili světlem. Nasytili láskou.

Když je nasytíte odporem, budou ještě intenzivnější. Když je nasytíte přijetím, pochopením a láskou, pak v této frekvenci nemohou být nadále temné jako stín. Jsou prosvětleny a zákonitě mění svou frekvenci na vyšší. Na světelnější. Na vysokovibrační, rychlejší, zářivější...

Vězte, že třeba barvy jsou ve skutečnosti částice světla kmitající na různých frekvencích. Naše oční senzory to pak vnímají v barevných odstínech. Barvy duhy nám krásně odkrývají, jak na sebe jednotlivé barevné frekvence navazují. Ba co víc, že všechny dohromady tvoří čisté světlo. Že třeba sluneční svit působí jako jediná barva, ale ta ve skutečnosti v sobě obsahuje všechny barvy.

A o tom tu je celou dobu řeč. Každá částice světla v sobě obsahuje vše. Projevuje však jen zlomek svého potenciálu. Projevuje svou jedinečnost. Svou unikátní vibraci, která skvěle zapadá do kompletní symfonie. Nám se může něco jevit jako pevné a neměnné, ale ve skutečnosti jsou to zas a jen částice světla, kmitající neskutečnou rychlostí na určité frekvenci. I zdánlivě pevný kámen je nepředstavitelnou symfonií plnou pohybu.

Pokud bych zde mluvil čistě o světle nebo lásce, zavánělo by to nejspíš nábožensky, ezotericky či sluníčkářsky, ale jakmile jsem tu zmínil "částice světla", cítíme, že se pohybujeme tak éna poli fyziky a fyzikálních zákonů. A tam už zbystří i ten, kdo k výše uvedeným pojmům má určitý odstup či dokonce odpor. Věda je však něco, na co náš rozum zpravidla slyší. Zní to důvěryhodně, i když věda také není zdaleka "vševědoucí". V tom však spočívá její kouzlo. V objevování toho, co je našemu vnímání skryto.

Mohl bych nyní sáhnout po známých vědeckých jménech jako Albert Einstein či Nikola Tesla, ale částicemi světla se zabýval dokonce i legendární Napoleon Hill. Tedy autor seberozvojové literatury, zaměřené na úspěch a bohatství v lidském životě. Pochopení tohoto tématu tak nerozšiřuje našeho znalosti o fyzice, ale o nás samotných. O tom, jak my lidé vlastně fungujeme.

"Chceme-li pochopit proces, jímž získáváme, uspořádáváme a třídíme vědomosti, musíme začít těmi nejmenšími částicemi hmoty," překvapuje Napoleon Hill v jedné ze svých knih a dále vysvětluje, že úplně vše ve vesmíru je jen souhrnem pro nás neviditelných částic. Ty jsou přitom všude. Ať již daleko ve vesmíru, tak kdekoliv kolem nás - včetně nás samých. Neskrýval nadšení, jak každá tato částice obíhá nepředstavitelnou rychlostí.

"Každá částice hmoty je neustále ve stavu vysoce bouřlivého pohybu. Nikdy nic není v klidu, ačkoli se prostému oku může většina hmotných věcí jevit jako nepohyblivá. Žádná pevná hmota neexistuje. I ta nejtvrdší ocel je jen uspořádanou masou rotujících molekul. Navíc elektrony v kousku oceli jsou stejné povahy jako elektrony ve zlatě, stříbře, mosazi či cínu, ale pohybují se odlišnými rychlostmi."

Nespočet forem hmoty v nás může vyvolávat zdání, že se jedna liší od druhé. V každé částici hmoty se však skrývá síla, která způsobuje, že atomy se pohybují nepředstavitelnou rychlostí. Zde mluvíme o vibraci. Rychlost této síly určuje povahu hmotných věcí ve vesmíru. Jeden její "druh" například způsobuje to, co známe jako zvuk. 

"Lidské ucho je schopno zachycovat pouze zvuk, který je vytvářen vibracemi od dvaatřiceti do osmatřiceti tisíc kmitů za vteřinu. Jakmile počet vibrací za vteřinu překročí hranice toho, co vnímáme jako zvuk, začnou se projevovat ve formě tepla. K tomu dochází asi při půldruhém milionu kmitů za vteřinu. Pokud půjdeme po této stupnici ještě dál, začneme vibrace vnímat ve formě světla… Pokud půjdeme ještě dál, vytvoří vibrace sílu našich myšlenek."

Napoleon Hill věřil, že ta část vibrací, z nichž pramení veškeré známé formy energie, je ve své podstatě univerzální. Že "proudící" zvuk je stejný jako "proudící" světlo, takže rozdíl mezi zvukem a světlem spočívá jen v rychlosti vibrací. I "proudící" myšlení je tedy navlas stejné jako zvuk, teplo a světlo, od nichž se liší pouze počtem kmitů za vteřinu. 

Jsme zkrátka součástí něčeho nepředstavitelného a kolosálního. A můžeme se utápět v každodenních starostech a ladit se stále dokola na jejich frekvence, nebo se rozhodnout jít po vibrační škále vzhůru a začít náš život milovat. Nebojovat s ním. Dávat lásku jeho formám. A začít tam, kde to jde nejsnáze. Kde cítíme, že se nemusíme do ničeho tlačit.

Stačí věnovat pozornost tomu, co nás naplňuje láskou, radostí a světlem. Neodvracet se od toho temného, ale zároveň se toho nebát. Zkrátka začít žít a zářit do celého světa svou unikátní vibraci. Nepotlačovat v sobě nic a projevovat svou vnitřní sílu a radost ze života. Všichni v sobě máme dostatek životní energie, tak ji přestaňme brzdit odporem a projevovat její vysoké vibrace lásky, přátelství, tolerance, vděčnosti, klidu, pochopení apod. Co říkáte? Chcete se na tyto frekvence naladit?