Monyová: Příběh o lásce, kterou hledáme na špatném místě

Seriál Monyová je velmi silný. 🎬
Herci to nehráli, herci tím dýchali.
Vyzařovalo z nich přesně to, co bylo potřeba. ✨
Nejen dokonalá Tereza Ramba, ale i třeba Kryštof Hádek.
A Igor Orozovič? 🤯
Toho po tomhle výkonu bude asi spousta lidí "nesnášet",
jak věrohodně zahrál psychicky roztrhaného šílence… 🎭

Monyová není obyčejný seriál.
Je to naprosto drsný pohled do samého nitra nás - lidských bytostí, ❤️
které vlastně nechtějí nic jiného, než cítit svou hodnotu.
Chceme si žít své životy a při tom "cítit lásku". 🌱
Že sem zkrátka patříme a že to celé má nějaký smysl.
Jenže přesně o tom pořád pochybujeme.

Čím méně úcty jsme cítili v dětství, tím více po ní prahneme v dospělosti. 👶➡️👤
A to se někdy může krutě zvrhnout. ⚠️
Vždy za tím ale stojí nízké vnímání sebe sama, své vlastní hodnoty.
Proto pak prahneme po uznání druhých.
Někdo méně, někdo více, někdo až moc…

Jako bychom chodili světem a žadonili o pocit lásky, který v sobě necítíme. 💔
Chceme být druhými milováni, tedy dobře "zapadnout".
A když už ten pocit vnímáme, často vnímáme i jeho křehké základy.
Doslova se bojíme, abychom o něj zase nepřišli. 😟
Aby ti, od nichž ono uznání cítíme, nebyli později těmi, kteří nás zraní.
Naháníme pocit lásky a utíkáme před strachem, že nás vztahy budou bolet.
A ony bolí…

Jenže ne proto, že bychom natrefili na nesprávné lidi.
Ale proto, že nás nikdo neučil, odkud ten náš pocit lásky skutečně pramení. 🌊❤️
Kde jej máme vyhlížet a uvolnit mu cestu ven.
Neučili nás, že láska nepřichází zvenčí. Ale naopak. ↩️
Máme ji v sobě ohromné množství. ✨
Neustále proudí jako nevyčerpatelný zdroj.
Jen v nás byla potlačena a necítíme tak její plnou sílu.
Vnímáme její ochuzenou verzi.

O lásku nás ve skutečnosti obírají naše vlastní strachy. 😔
Naše vlastní pocity nejistoty.
Vlastní názory a přesvědčení, co je správné a co ne.
Máme kolem srdce doslova zdi plné toho, čemu věříme víc, než lásce. 🧱❤️
Nevěříme, že stačí sebe sama i druhé lidi respektovat takové, jací jsou. 🤝
Nikoho nevyzdvihovat jako lepšího.
A nikoho nesnášet jen proto, že nesplňuje nějaké představy.

Nevěříme, že tu lásku můžeme cítit pořád. 🌞
A jestli cítíme její povrchní formy jako nenávist, závist, zlost, odsuzování…
Pak cítíme svou vlastní zeď kolem našeho vlastního srdce. 🧱

Stačí se naučit respektovat i ty, kteří si to zdánlivě nezaslouží. 🌿
Stačí odhodit všechny ty kecy, proč si to nezaslouží.

Tím zboříte zdi a užasnete, jak ten samý svět vypadá úplně jinak. ✨
Jak odpadá potřeba nenávidět dokonce i vraha.
Najednou s ním soucítíte, protože vnímáte jeho bolest. 💔
Ne vlastní nenávist k němu, ale jeho vnitřní bolest.
To lze jen skrz lásku. ❤️
Přes zeď to necítíte.

Dojde vám, že ten člověk nesl na svých bedrech takovou tíži,
kterou byste vy sami nést nechtěli. 🥀
Odsuzovat jej za to, že to neunesl?
Sám si s tím nevěděl rady a kdo mu pomohl…? 🤷

Kdybychom přestali druhé věčně soudit a dávali si vzájemně více úcty a respektu, 🤝❤️
pak příběhy jako ten Simony Monyové zcela přirozeně zmizí ze společnosti…
Ta totiž nebude soudit, útočit, bojovat a nenávidět… ⚔️❌
Bude milující, respektující, naslouchající a vnímající… 🌱❤️👂✨