Vaše otázka: "Mám svého partnera ráda, ale sama o jeho lásce neustále pochybuji. Přitom není objektivně důvod. Nic špatného nedělá, jen z něj prostě necítím tolik lásky, kolik bych ráda cítila. Přijde mi, že to nemůže být délkou vztahu, protože u mne láska k němu roky spíš roste, zatímco u něj jako by se nenápadně vytrácela.
Vaše otázka: "Mám svého partnera ráda, ale sama o jeho lásce neustále pochybuji. Přitom není objektivně důvod. Nic špatného nedělá, jen z něj prostě necítím tolik lásky, kolik bych ráda cítila. Přijde mi, že to nemůže být délkou vztahu, protože u mne láska k němu roky spíš roste, zatímco u něj jako by se nenápadně vytrácela. Trápí mě to, protože mám pocit, že pro náš vztah dělám maximum. Zároveň si uvědomuju, že tím na něj zároveň tlačím a musím své projevy lásky neustále krotit. Jenže tím zase umenšuju sama sebe, což mi také není příjemný… Jak si udržet láskyplný vztah? Mně už nápady docházejí…"
Odpověď:
Život je vlastně takové balancování mezi láskou a strachem. Naší přirozeností je láska. Jenže v dětství jsme od této přirozenosti byli odváděni. Naučili jsme se, přizpůsobovat své chování svému okolí. Nebyli jsme milováni bezpodmínečně, čímž jsme se naučili plnit potřeby druhých, abychom cítili jejich lásku, jejich přijetí. Právě tato snaha v nás rozvinula systém přesvědčení, s nimiž se pak potýkáme často celý život. Tedy dokud si je nezvědomíme.
Doslova jsme takto okleštili svou přirozenou verzi na verzi upravenou. Naučili jsme se používat různé druhy masek. Od nich si slibujeme, že budeme okolím přijímáni s láskou. Jenže pravá láska je ukryta právě v naší přirozenosti. Až když jsme skutečně sami sebou. Až když zahodíme všechny strachy, že naše pravá verze není hodna lásky.
Partnerská láska mívá často velmi podobný vzorec. Na začátku vztahu máme pocit, že konečně můžeme být sami sebou. Že se konečně našel někdo, kdo nás miluje takoví, jací jsme. I přesto, že sami u sebe vnímáme spoustu výhrad a pochybností. Na oplátku jsme ochotni druhého milovat a doslova si jej zbožťovat. Máme tendenci ignorovat to, co na partnerovi shledáváme jako nedostatečné a naopak zveličovat to, co považujeme za jeho přednosti.
Ve skutečnosti kdesi uvnitř cítíme strach, že tento nádherný pocit zdánlivé lásky jednoho dne skončí. Díky energii strachu vnášíme do vztahu více snahy. Jenže pak jsou naše pocity ovládané systémem očekávání, díky němuž zažíváme různá zklamání. Nemilujeme druhého takového, jaký je. Milujeme jej více nebo méně podle toho, nakolik plní naše představy.
Když si umíme naši nelibost zpracovat sami u sebe, stáváme se stále vědomější a celistvější osobností. Pokud ale ze své vnitřní nespokojenosti obviňujeme partnera, doslova jej tlačíme do naší idealizované představy. Přestáváme jej vnímat takového, jaký je. Nevnímáme jeho pravé potřeby, jeho slova, jeho skutky. Vnášíme do toho své vlastní pochybnosti, zda tím vyjadřuje upřímnou lásku.
Náš strach pak ve všem hledá náznaky, že je oprávněný. Z nevinných vět se tak stávají bolavé šťouchance, které nám zrcadlí naši vnitřní nelásku. Náš vnitřní strach. Máme pak pocit, že partner nás svým chováním zraňuje. Třeba jen tím, že nás nedoceňuje. Tedy nechová se k nám podle našich představ. Nechápeme, že naším úkolem není usměrňovat partnera, ale vnímat sebe sama. Léčit své vlastní pochybnosti o sobě, ne o něm.
Pro někoho je to zcela nový pohled na lásku. Nechtít po nikom, aby nás miloval. Je to jeho svobodná volba, co k nám cítí. My se máme starat sami o sebe. O své city. Pokud k někomu necítíme lásku, jde vždy o náš vlastní strach, že s námi není něco v pořádku.
Jakmile budeme vnímat, že jsme v naprostém pořádku takoví, jací jsme, pak nepotřebujeme, aby nám někdo lásku dával. Už ji cítíme i bez něj. On ji může znásobit a obrovsky náš život obohatit. I po jeho odchodu se však cítíme kompletní a nezranění. Odešel člověk, ale energie lásky zůstává.
Zatímco když jsme plni pochybností o sobě, odchod partnera tyto pochybnosti potvrdí. Tedy v našem vnímání jde o potvrzení našich pochybností, respektive strachů, že nejsme hodni lásky.
Nebolí nás odchod partnera, ale naše potlačovaná část a naše vlastní bolístky, kde jsme se neprojevovali ve své plné síle a lásce. Odhalily se ne proto, abychom trpěli rozchodem, ale abychom si konečně všimli, co cítíme. Abychom si uvědomili, že náš partner v nás vytvářel falešný pocit celistvosti.
Zalepil naši nelásku a díky tomu jsme ji necítili. Cítili jsme záplatu a nevědomky se báli, že ji partner sloupne. Vnímali jsme, že tu moc nad námi skutečně má. Že jsme mu dali moc, rozhodovat o tom, jak se cítíme. Když splní naše představy o lásce, cítíme se milovaní. Když se nechová podle našich ideálů, máme o jeho lásce pochybnosti.
Láskyplný vztah tedy není o tom, více se snažit. Je to o tom, uvědomovat si sebe sama a své potřeby. Zároveň vnímat partnera takového, jaký je. Komunikovat s ním o tom, co on považuje ve vztahu za důležité a sdělovat mu, jak vnímáte vy. Bez výčitek či tlaku. Ne se záměrem druhého změnit a vylepšit, ale se záměrem o vzájemné pochopení.
Naše vnímání toho, co je projevem lásky a co není, je totiž velmi rozdílné. Pro někoho je projevem lásky slovní ujištění, že jej milujeme. Vám se taková slova mohou zdát povrchní a nic nedokazující. To by mohl říct každý… Vy považujete za důkaz lásky třeba množství společně stráveného času, kdy je vám nasloucháno. Někdo jiný zase projevuje lásku dáváním dárků, zatímco pro partnera to může být obtěžující. O žádné dárky nestojí a ještě se u toho má tvářit, že je šťastný, aby vás náhodou nezranil…
Velkým projevem lásky je také péče o domácnost, o zdánlivě všední záležitosti. Pro někoho projev lásky, pro jiného nutné zlo.
Proto je zásadní vnímat partnera takového, jaký je. Jak se projevuje. Jak žije. Čím žije. Máme tendenci nevnímat realitu, ale posuzovat druhé lidi na základě vlastních hodnot či názorů. Naše nelibost s partnerem je pak vyjádřením zklamání, že něco našeho nesplňuje. V tu chvíli si můžeme uvědomit, jaký náš prográmek byl aktivován. Jaké naše téma vyplulo na povrch.
Pokud ze svých pocitů nelibosti obviníme toho druhého, uleví se nám, ale zároveň ničíme vzájemný vztah. A to i tehdy, když si svou nespokojenost necháme pro sebe - potlačíme ji. Jakmile není přeměněna v pochopení, zůstává dál nelibostí, i když potlačenou. Věčně ale potlačená nevydrží a může pak vypuknout s o to větší intenzitou.
To jsou chvíle, kdy druhá osoba v takovémto vztahu doslova nechápe, kde se v dotyčném vzalo tolik hněvu či jiného projevu nelásky. I v takové chvíli jde o jedno jediné. Dáme druhému člověku konečně pravou lásku a pochopení, že jde o projev jeho osobnosti? Nebo tím vykrmíme další porci nelibosti sami v sobě?
