Konečně škola, která mě bavila a která mi šla

Poté, co jsem se prokousal gymplem a následně narazil na zeď zvanou Vyšší odborná škola informačních služeb, jsem byl v roce 1999 přijat na Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. Poprvé v životě jsem ke škole přistupoval tak, že ji dělat chci, že mi něco dá a že jsem konečně našel to pravé pro můj další vývoj.

(Článek navazuje na příspěvky Pro rok 1999 jsem měl asi dobrý horoskop... a Kachny, kachny a zase kachny...)

Škola však předčila mé očekávání, a to hned v několika ohledech. Sešla se tu parta skvělých lidí a kamarádů, kteří k sobě zároveň chovali nebývalý respekt. Však byl také důvod, protože doslova každý byl i mimo školní život mimořádně aktivní a plodný.

Bylo to neskutečné období, kdy jsem na práci někoho z kolegů narážel prakticky neustále. Otevřel jsem si noviny, psal tam spolužák. Pustil jsem si rádio, mluvil tam spolužák. Zapnul jsem televizi, vystupoval tam spolužák. V každém velkém médiu někdo byl. Obdivovali jsme jeden druhého za to, co dělá, jak je šikovný, jak se dokázal prosadit.

Osobně jsem měl v nejvyšší úctě Lukáše Přibyla. Vysoký vždy usměvavý srandista, který se vypracoval na sportovního redaktora České televize a posléze (po škole) dokonce na ředitele své "srdcové záležitosti" Bohemians 1905 a následně se stal místopředsedou představenstva fotbalové Sparty. Měl nakročeno ještě výš a mnozí v něm viděli adepta na budoucího předsedu fotbalového svazu.

Pokusím se někdy sepsat své vzpomínky na tohoto fajn kluka, který byl mimořádný nejen svými profesními kvalitami, ale zejména lidsky. O to větší šok to byl pro nás všechny, když se médii rozeběhla neuvěřitelná zpráva o jeho úmrtí (v únoru 2012).

Ale vraťme se do mých studentských časů v letech 1999-2002 a k dalším spolužákům. Měli jsme mezi sebou dokonce hned několik potomků slavných rodičů, jako je zpěvačka Marta Kubišová, bavič Petr Novotný nebo herec Ota Jirák. S Olgou Kelymanovou jsem rozjížděl televizní pořad o outdoových sportech a sledoval tak se zájmem od samého počátku její vztah s režisérem Jiřím Menzelem.

Škola však byla úžasná nejen pestrou škálou šikovných lidí kolem mne, ale i samotnými učiteli. Nikoho, kdo by byl "lekci před žáky" byste tu rozhodně nenašli. Při výběru učitelů se kladl důraz na jejich odbornost.

Pokud někdo učil rozhlasovému moderování, pak s tím měl osobní zkušenost. Pokud někdo vyučoval tvůrčí psaní, pak sám psal knihy. Pokud někdo vyučoval český jazyk, sám jej měl neuvěřitelně v malíku a navrch překládal z jiných jazyků do češtiny. Učitel historie patřil k největším odborníkům na dějiny u nás. Taktéž učitel náboženských kultur nás doslova ohromoval svými znalostmi.

Tak bych mohl pokračovat a zmiňovat i přednášky "hostů", které škola pro obohacení výuky zvala (např. Vladimír Železný, tehdy jedna z největších mediálních osobností). Přes spolužáky jsem sám nahlédl do mnoha médií a dostal se na zajímavá místa.

Měl jsem jeden čas pro novináře naprosto ideální brigádu. Ráno jsem u stánku koupil asi šestery různé noviny, cestou v metru jsem v nich zaškrtával ty nejdůležitější zprávy a ve škole sedl k počítači a poslal "výběr z dnešního tisku" do Country Radia. Chvíli poté už to moderátor četl ve vysílání. Měl jsem tak denně šestery noviny, které mi rádio samozřejmě platilo, úžasný přehled o dění u nás i ve světě a ještě nějakou tu stovku za dobře využitou cestu do školy.

Také po škole jsem si dokázal přivydělat. Chodili jsme dělat placený komparz - publikum do různých televizních pořadů, zejména na televizi Prima (např. Sauna). Na novinářskou průkazku jsem navíc měl vstupenky do všech divadel zadarmo nebo za symbolickou dvacku. Podíval jsem se snad do všech divadel, tedy rozhodně do těch "nej". Život v Praze jsem si užíval a naplno jsem vstřebával její možnosti.

Obrovským zážitkem byla zkušenost s natáčením filmu Hartova válka v Milovicích u Prahy. Šlo o film z 2. sv. války a já byl jednou z mnoha tisíců hlav v zajateckém táboře. Ve filmu jsem se hledal marně, ale "někde jsem tam byl"... Hlavní byla samozřejmě zkušenost (když pominu honorář), vidět americké hollywoodské filmaře na place. Úžasná věc. Nezapomenu, jak jsem si chtěl v mezičase natáčení sednout na lavičku, kde už se jeden komparzista válel. Nakonec jsem si k němu nesedl, protože to byl Bruce Willis...

Elegantně jsem proskotačil až do roku 2002, kdy jsem VOŠP úspěšně dokončil. Na svou absolventskou práci jsem dostal výjimku a mohl použít knihu, na níž jsem hned "po kachnách" začal pracovat. O co šlo?

Následovat bude článek o knize Staletí pod hradními okny.

 

Příspěvek Konečně škola, která mě bavila a která mi šla pochází z Kuthan Jan - osobní blog podnikatele a spisovatele

Source: kuthan

Zatím žádný komentář

Přidat komentář