I špatný krok nebo krok zpátky je lepší než žádný krok

Po maturitě jsem se dostal na Vyšší odbornou školu informačních služeb v Praze. Nevěděl jsem, k čemu mi ta škola bude, ale přišlo mi, že je tam větší šance se na ni dostat. A také jsem se tam dostal.

(Pokud jste nečetli o mých gymnazijních časech, doporučuji začít článkem Tápající student bez budoucnosti?)

První den byla škola vyklizena, protože neznámý anonym ohlásil bombu v budově. Pěkný začátek. Výbuch se nekonal, škola to ustála. Můj výbuch nastal později.

V podstatě jsem k němu byl odsouzen od prvního dne, neboť mému snažení zasadili zásadní ránu pod pás: "Jelikož se u vašich kolegů z vyšších ročníků projevují dosti výrazně matematické neodstatky, rozhodli jsme se, že od letošního roku zavedeme matematiku do osnov."

Vzpomněl jsem si na svůj gymplácký sešit z matematiky, jak slastně jsem ho vyhodil do vzduchu a loučil se s ním. Jestli jsem měl na něco alergii, pak to byla matematika. Už jen to slovo mi nahánělo hrůzu. Ani Freddy Krueger mě nevyděsí tak, jako matematika. Co tohle má znamenat? Oni mě tu nechtějí...

Ta škola byl jeden velký omyl a snad ani nemám chuť se jí více zabývat a rozepisovat se o ní. Nakonec mě potopila němčina a hitlerovsky rozeřvaná zamindrákovaná učitelka, která vyhazovala i holky se státnicemi z němčiny, natož mě.

Neřešila, že každý má jiné znalosti ze svého předchozího působení, zkrátka nás hodila do jednoho pytle. A když se nechytali ani zdatně šprechtící spolužáci, byl s motivací stačit jejímu tempu ámen.

Všechno zlé je ale pro něco dobré a rozhodně jsem nepropadal skepsi. Věřil jsem, že vše má svůj smysl. A říkám to proto, že to tak je a že chci, abyste na mém příběhu pochopili, že i když Vy sami tápete od bludného kamenu k druhému, můžete klidně pod jedním z těch kamenů najít zlato. Jen musíte věřit sami sobě a uvažovat pozitivně i ve chvíli, kdy ostatní brečí, nadávají na všechno a všechny, propadají depresím a beznaději. Já myslel vždy pozitivně a byl zvědav, co mě zase potká příště.

Věděl jsem, že němčinářka mě do druhého ročníku spolu s řadou dalších nepustí. Pozitivní na tom bylo, že jsem měl delší prázdniny a přemýšlel, jak s nimi naložit. Dokázal jsem se vykašlat na ten bláznivej svět VOŠIS, kde nikdo neví, o co se vlastně všichni snaží a co z nás v případě absolvování této školy vlastně bude.

Vrátil jsem se k myšlence pana Páva a rozhodl se, že prodloužené prázdniny roku 1998 věnuju psaní knížce Příběh naší vesnice. Přes prázdniny ji zpracuji a po prázdninách vydám tak, aby vyšla v říjnu k mým 20. narozeninám.

Šel jsem si za tím a tak to také bylo!

(Pokud jste nečetli článek, kde píši o souvislostech, které mne přivedly k napsání první knížky, mrkněte sem O mé budoucnosti rozhodla seminárka.

O knize samé a jejím křtu píši zde: Příběh naší vesnice.)

Zatím žádný komentář

Přidat komentář