Z neúspěšného studenta nadšeným “pisálkem”

Po prázdninách 1998 jsem se vrátil do neoblíbené školy a zároveň dopisoval do Příbramského deníku a malého regionálního týdeníku Sedlčanský kraj. Jeho šéfredaktor Zdeněk Kolář už před prázdninami chtěl, abych nepsal náhodně a nepravidelně, ale aby se mohl spolehnout, že každý týden dodám nějaký materiál. Vymýšleli jsme proto stálou rubriku. Jenomže dělejte stálou rubriku v regionálním tisku, když jste přes týden v Praze. Jak to vymyslet?

(Můj "pomaturitní příběh" začíná již příspěvkem I špatný krok nebo krok zpátky je lepší než žádný krok. Pokud jste jej vynechali, doporučuji přečíst pro lepší chápání souvislostí.)

Jak zdůrazňuji na jiných místech svého webu, pokud chcete být v životě úspěšní, musíte podobné "překážky" překonávat a nespokojit se s tím, že to "nejde", že to je "těžko". Prostě to chtějte vymyslet a vyřešit! Nemusíte dělat vůbec nic, ale pak od života také ono "nic" dostanete. A pokud budete k životu pozorní a brát jeho překážky a nástrahy jako výzvy, pak Vás sám strčí tím správným směrem... Zkrátka musíte chtít a všechno jde.

Rubriku jsem vymyslel a vznikly Kachny týdne. Sepsal jsem vždy smyšlený příběh, který se odehrával na Sedlčansku v konkrétní vesnici, ale byl inspirován různými anekdotami. No prostě taková studentská legrácka.

Hodně se v Sedlčanech už v té době mluvilo o bazénu, jak by byl místním prospěšný a jak moc ho "všichni" chtějí. Napsal jsem tedy "kachnu" o slavnostním otevření sedlčanského bazénu. Slátal jsem tam různé vtipy, které měly s bazénem, koupáním a plaváním něco společného a udělal z toho příběh.

Lidi se bavili a ohlasy byly báječné. K mému překvapení se však našli i tací, kteří potřebovali víc času, aby pochopili, že "kachna týdne" je smyšlená sranda. Článek o bazénu zmiňuji proto, že kdosi způsobil rozruch na městském úřadě, kde úřednicím vynadal, že jezdí půl dne po Sedlčanech, hledá bazén a nikde není ani cedule a nikdo neví, kde ten bazén vlastně stojí. Tak co je tohle za město? Vždyť to psali v novinách, jak se minulý týden slavnostně otevíral!

Kachen postupně přibývalo.

Druhý rok na "tragikomické škole" VOŠIS Praha měl obdobný průběh, jako ten první. Bylo mi jasné, že budu muset hledat jinou školu, protože tady mi pšenka nepokvete. Přesto jsem nepropadal žádné skepsi, život mě bavil, poznával jsem nové lidi, studentský život, Prahu...

Ani rodiče mi nebrali chuť do života a studentské nezdary nebrali nijak tragicky. Vše vyvažovala moje první knížka a uznání mého okolí. Na svého jediného syna studenta sice být hrdí nemohli, ale na "začínajícího spisovatele" už ano. A také mi to po křtu knihy Příběh naší vesnice řekli, že na mě byli pyšní. Holt své štěstí najdu jinde než na škole informační a knihovnické. Život jde dál.

A pak přišel událostmi nabytý rok 1999. Co vše se v něm událo? Pro můj další život samá pozitiva...

Pokračujte zde: Pro rok 1999 jsem měl asi dobrý horoskop...

Pokud jste zvědavi čistě na vydání knihy Jedna kachna za druhou, pak můžete poskočit kupředu na článek Kachny, kachny a zase kachny...

 

Zatím žádný komentář

Přidat komentář