Marná snaha něco zlepšit

Psal se rok 2005. Pracoval jsem v sedlčanském muzeu a byl šéfredaktorem regionálního týdeníku Sedlčanský kraj. Jeho vydavatel byl věčně na cestách a nikdo nevěděl, co vlastně může, co je jeho kompetence a co má na starosti někdo jiný. Obava udělat něco špatně vedla k tomu, že každý raději udělal zlomek toho, než bylo v jeho silách. Nikdo nevěděl, za co odpovídá.

(Příspěvek navazuje na článek Další knižní plány jsem poslal k ledu)

Noviny byly postaveny na grafičce, která seděla sama v redakci, přijímala inzerci a zalamovala články, které jí dodali dopisovatelé. Měla své instrukce, které nedokázala přizpůsobit novým okolnostem a nechtěla udělat něco špatně, tak jela striktně podle "návodu".

Stal jsem se tím, kdo bude za číslo zodpovídat. Grafička má na starosti grafiku a inzerci, já obsah z hlediska novinářského. Doslova jsem se vydavateli vnutil, aby má role v týmu byla jasně pojmenovaná. A nebylo třeba něco vymýšlet, protože pojmenování pro mou roli dávno existuje - šéfredaktor.

Dosud noviny ani šéfredaktora neměly. Občas někdo měl u svého jména v tiráži napsáno "odpovědný redaktor", ale přitom neměl fakticky moc něco ovlivňovat a měnit. Kolegové ho neposlouchali, protože se odvolávali na dávná slova vydavatele.

Ten ovšem byl na cestách, takže komunikace vázla na maličkostech, přes které se v době jeho nepřítomnosti nešlo posunout, protože tu nebyla jiná autorita, která by měla moc ho zastoupit a rozhodnout.

Tuto "moc" jsem si vynutil, protože jsem viděl, že jinak věci zkrátka nemůžou fungovat a noviny budou i za dalších deset let stejné, jaké jsou nyní a jaké byly deset let zpátky. Já je chtěl ale posunovat kupředu a přemýšlel jsem, jak do toho.

Pomohla by barevná obálka nebo rovnou celý výtisk? Jaký je to finanční rozdíl? Proč se noviny neprodávají na místech, kde chodí nejvíc lidí, ale ve venkovských prodejnách, které jedna po druhé končí pod tlakem nových supermarketů?

Jaký smysl má věnovat dvě strany vernisáži, na které bylo dvacet lidí, z toho jeden autor výstavy, tři zaměstnanci, rodinní příslušníci autora a dva tři další lidé, kteří jdou vždy a na cokoliv? Má smysl psát na stranu o běhu, který sice autor článku miluje, ale...?

Noviny stály na tom, co kdo dodá. Neměly koncepci. Neuvažovalo se nad nimi tak, že by tam vždy mělo být nějaké velké, nosné, zásadní téma a teprve poté "vata". Pracovalo se tak, že vata stačí, hlavně, aby ji vůbec někdo dodal. A pokud někdo něco slíbil a nedodal, hlavně se na něj nezlobit, aby to dodal alespoň příště.

No byl to boj zavést "pořádek" a systém, protože noviny stály na dopisovatelích, kteří zápasili jak s psaním a češtinou vůbec (korektorka šílela), tak s tématy, o nichž by napsali. Když jsem jim ale téma vymyslel, neměli dost času nebo odvahy. O pitomosti byli schopní psát na celou stranu, zajímavé téma zmínili ve dvou větách.

Co s tím?

(Pokračování najdete v článku Kde se zrodil nápad podnikat?)

Na snímku s houslovým virtuosem Josefem Sukem.

Zatím žádný komentář

Přidat komentář