Pro rok 1999 jsem měl asi dobrý horoskop…

Snad jediné, co se mi na Vyšší odborné škole informačních služeb Praha líbilo, byla drtivá převaha holek nad kluky. Výběr byl sice široký, ale já si nevybral. Už by to ve dvaceti letech skoro chtělo, ale já si počkám a kdo si počká, ten se dočká.

(Vyprávění o pomaturitním období mého života začíná článkem I špatný krok nebo krok zpátky je lepší než žádný krok.)

Člověku to moc nepřidá, ale věřil jsem, že trpělivost přináší růže a že se zkrátka musím dočkat a čím větší neúspěch jsem měl ve svých prvních vztazích, o to větší štěstí na mě čeká s "tou pravou".

V létě roku 1999 jsem se dočkal a sice v Přestavlkách na diskotéce. Můj tehdy nejlepší kamarád tam slavil osmnáctiny a já se rozhodl, že už konečně najdu tu svou životní lásku.

Ve chvíli, kdy jsem jednu adeptku (známou z gymplu) "balil na letní kino" a úspěšně ji "předběžně" domluvil, přistoupila k ní její kamarádka a něco jí začala povídat. Tu dívku jsem znal od vidění (opět z gymplu), neboť ve stejné době, kdy jsem já chodil do třídy víceletého gymnázia, ona chodila do třídy obchodní akademie.

(Mé vzpomínky na gymnázium popisuji zde: Tápající student bez budoucnosti?)

Tak jsem si ji tak prohlížel, jestli by to tou životní láskou nemohla být spíše ona. Byla mnohem hezčí než první "adeptka", ale pro mě zase až moc hezká, abych nad tím mohl víc a vážněji uvažovat.

Jaké štěstí, že jsem byl uprostřed "spisovatelského období" a napadlo mne přesně o rok později v červenci 2000 začít vést "kroniku velké lásky", kterou jsem právě teď vyštrachal v šuplíku a která začíná popisem onoho magického večera... Nemusím tak lovit ve vzpomínkách, neboť jak čtu, takové detaily bych tam už ani nevylovil:

"Po chvíli jsme se všichni rozešli po svém, ale ona dívka zmizela pouze z mého dohledu, nikoliv z mysli. Netrvalo dlouho a opět jsem ji potkal. Zastavil jsem ji a nabídl, zda by si se mnou nechtěla zatancovat. Prý jsem ji v ten okamžik lehce uchopil za ruku, ale bylo to tak spontánní a samozřejmé, že jsem si to sám neuvědomoval. Prohodili jsme několik slov, pochopitelně především právě o gymnáziu, odkud jsme se znali."

Věděla o mne víc, než já o ní, což ovšem nebylo nijak překvapující, neboť na gymplu jsem o sobě dával docela vědět. Se spolužákem Lukášem Synkem (dnes vášnivým cestovatelem) jsem o velkých přestávkách zavedl "diskosvačinky" a pouštěl spolužákům hudbu školním rozhlasem. (Tak revoluční počin a málem bych ho byl už vypustil z hlavy...)

Na maturitním plese nebo vánočních akademiích jsem vynikal vtipnými nápady a moje sestřenice z legrace udělala dokonce fan klub Jana Kuthana a dala na nástěnku "kaslík", kam mohly fanynky dávat vzkazy. Mám je dosud schované. Už ani nevím, kdo všechno a jak se v tom angažoval, ale kaslík byl brzy plný opravdu vtipných textů. Byl jsem (a snad stále jsem) srandista a na gymplu známá "figura".

"Kdyby mu tak to učení šlo, jako bavit spolužáky..."

Vraťme se ale k mému velkému dni a k tomu, jak jsem jej zachytil v roce 2000:

"Tancovali jsme a dále si povídali. Celý jsem se chvěl. Byla mi od prvního okamžiku tak blízká, až jsem se musel podivovat a trochu i zalitovat, že jsme čtyři roky kolem sebe na gymnáziu jen procházeli. Když se naše čela k sobě přitiskla, bylo v tom cosi magického a především slibného. Měl jsem chvíli otevřené oči, abych si vychutnal pohled na reliéf jejího nosu, chvíli jsem je měl zavřený, abych se namlsal její přítomnosti."

Také si píšete kroniku nebo deník? Vidíte, jak je to fajn... Díky tomu i po více než šestnácti letech přesně vím, co jsem prožíval a jak to bylo dál. Hodně to zkrátím, byť jsem si v kronice krásně početl a zavzpomínal... Do toho kina jsem nakonec šel s ní, a to rovnou na film "Život je krásný".

Dočkal jsem se tak své životní lásky, v níž jsem tak doufal a věřil. Nikdy jsem si ale ani nedokázal představit, jak může být opravdová láska silná a krásná. A přestože mi život nedával nic zadarmo, dával mi i tímto "happy endem" najevo, že je potřeba jít odhodlaně za svými sny, protože jen tak se mohou stát skutečností. Je potřeba ale věřit a jít jim naproti. A ono to přijde.

A zatímco neúspěch plodí jen další a další neúspěch, když se daří, tak se daří... Narostly mi křídla. Láska mi vlila novou krev do žil. Udělal jsem přijímačky na Vyšší odbornou školu publicistiky a napsal svou druhou knížku - Jedna kachna za druhou.

O knize Jedna kachna za druhou se rozepisuji v příspěvku Kachny, kachny a zase kachny...

Pokud jste nečetli moji cestu ke "kachnám", pak o té píši zde: Z neúspěšného studenta nadšeným "pisálkem"

 

Zatím žádný komentář

Přidat komentář