Něco na čtení - rok 2007

Ještě včera jsem si pod pojmem pamětník představoval dědu o hůlce, s čapkou a šedivým kabátem. Dnes už si uvědomuji, že pamětník se z člověka nestane ve stáří, ale daleko dříve. I v sedmadvaceti mohu bezostyšně zasednout a zavzpomínat na časy minulé - byť prozatím stále ještě nedávno minulé. Najednou člověk zjistí, že by mohl vzpomínat celé hodiny a že se cítí dobře, když jej vlastní vzpomínky dojímají a hřejí u srdce. Ale jak už to v životě bývá, každé plus má i své mínus a ve vzpomínkách by neměly chybět obě strany mince.

Po absolvování sedlčanského gymnázia v roce 1997 jsem šel nejprve na Vyšší odpornou školu informačních služeb (překlep v názvu je záměrem). Hned první den nás kvůli anonymu hrozícímu bombou vyhnali ze školy a druhý den nám slavnostně oznámili, že po špatných zkušenostech s předešlými ročníky zavádí nový předmět - matematiku. Tedy onen nenáviděný předmět, s nímž jsem válčil už na gymnáziu a s nímž jsem se před maturitou loučil se slzou v oku, podrážděného od kouře z hořícího sešitu. Postarší matikář byl však tak milý a vlídný člověk, že jsem i ty vzorečky a tabulky dokázal jakž takž nacpat do hlavy a neměl jsem s matematikou větší problém.

Naopak se mi málem zprotivil dosud milovaný tělocvik, neboť nás tělocvikář nutil, abychom celé hodiny plavali v bazénu s kruhem nebo destičkami pro zdokonalení držení těla. Jednou jsme dokonce plavali v botách a v oblečení, abychom nebyli tak překvapení, až se do podobné situace dostaneme v běžném životě. Ale kam se tyto malichernosti hrabaly na zamindrákovanou němčinářku, která ze školy vykopala i dívky se státnicí z němčiny. Takže spíše než v matematice nebo v bazénu jsem plaval v němčině.

Optimismus do žil mi vlévalo složení našeho ročníku, kde na každého studenta připadalo deset studentek. Jenomže ve vzpomínkách na ony krásné mladé ženy mi dodnes utkvěly spíše jejich bledé tváře, když se blížila řvoucí němčinářka, přezdívaná „Hitler v ženském provedení“. Připadali jsme si jak za okupace, byť jsme ji nikdo neprožili. Jedna slečna psychický nápor komandatury nevydržela, vztekle převrátila lavici a za bouchnutí dveří zmizela ze třídy. Náš ročník postupně řídnul a začínalo mi být jasné, že tato osoba mne jednak nic nenaučí, jednak v životě nepochopí, že absolvent gymnázia není na úrovni rodilého mluvčího.

Když bylo jasné, že kvůli ní budu muset opakovat ročník, udělal jsem si delší letní prázdniny. Abych je využil nějak smysluplně, rozhodl jsem se rozšířit svou seminární práci z gymnázia a napsat knížku o rodné vesnici. Stanovený cíl se podařilo splnit a v říjnu se křtilo mé první literární dílko. Psaní se mi zalíbilo, rázem jsem se stal redaktorem regionálních novin a začal vážně uvažovat o studiu novinařiny. Jelikož tuto vzpomínku píši jako absolvent Vyšší odborné školy publicistiky, je zřejmé, že jsem se na školu dostal a odstartoval nový studijní život.

Najednou jsem měl předměty, které mne bavily, a učitele, kteří mě chtěli naučit a nikoliv dostat do blázince. Všichni profesoři u mne měli veliký respekt, neboť své předměty mistrně ovládali. Škola dokázala přitáhnout opravdové odborníky ve svých oborech, od nichž jsem si rád nechával prohlubovat své znalosti. Co více si může student, myslící své studium vážně, přát, než aby mu o filmu přednášel filmový režisér, o divadle divadelní režisér, o moderování moderátorka, o malířství malíř, o psaní povídky zkušený spisovatel, o psaní reportáží zkušený novinář, o rozhlasu zkušený rozhlasák, o psychologii jeden z předních psychologů, o češtině zapálená češtinářka, která je schopna „seriózní“ tiskoviny celé proškrtat červenou propiskou a objevit desítky jazykových kopanců.

Zatímco na předchozí škole většina spolužáků naprosto netušila, co z nich jednou bude a čím vlastně chtějí být, tady naopak většina spolužáků už velmi činně pracovala i při studiu a svou budoucnost vesměs spojovali s tím, co studují. Někteří se velmi schopně činili v rozhlase, jiní se dostali do televize a nejvíce jich bylo pochopitelně v tištěných médiích. Co může být pro studenta, který to se studiem myslí vážně, více povzbuzující, než když pluje na stejné lodi se schopnými vrstevníky a schopnými profesory? Mne osobně toto prostředí velice naplňovalo a studium mne obrovsky obohacovalo. Ač se to někomu může jevit jako laciné pochlebování u příležitosti výročního almanachu, já to tak prostě cítím a pochlebovat nikomu nepotřebuji. A kdybych měl smést ze stolu veškerou v současnosti rozdělanou práci a znovu na tři roky usednout do lavic mezi tu báječnou partu, jaká se v našem ročníku vytvořila, vězte, že bych si tuto nejkrásnější kapitolu svých studentských let klidně zopakoval.

Jan Kuthan